Vojenská geografie v letech 1950-1960

Vojenská geografie po druhé světové válce

Na počátku padesátých let minulého století nastal proces postupné přeměny „předválečné“ vojenské zeměpisné služby na službu odpovídající požadavkům poválečného vojenství. Bylo to období složitého mnohotvárného vývoje organizace, působnosti a zejména úkolů služby.

Počátkem r. 1950 byla jako součást operačního oddělení Hlavního štábu zřízena topografická skupina, jejímž úkolem bylo připravit reorganizaci služby v rámci reorganizace celé Československé armády (od r. 1954 Československá lidová armáda – ČSLA). Náčelníkem skupiny byl ustanoven pplk. Dr. Ing. Jan Klíma.

Výsledkem bylo k 1. lednu 1951 zřízení samostatného topografického oddělení Generálního štábu (TOd GŠ), stanovení nového názvu služby na vojenská topografická služba Československé armády, stanovení a kodifikování její základní působnosti, úkolů a tabulkových počtů. V dalším období se jeho organizace, počty a podřízenost v rámci GŠ několikrát měnily. Náčelníkem služby byl od 1. ledna 1951 do 31. ledna 1969 genmjr. doc. Dr. Ing. Jan Klíma.

Organizačním řádem MNO byla TOd GŠ a celé službě stanovena působnost a odpovědnost za topograficko-geodetickou přípravu území státu a zájmového zahraničního prostoru, za zabezpečení armády kartografickými a geodetickými podklady, za zabezpečení armády topografickými podklady pro výcvik, pro případ bojové pohotovosti a mobilizace, za topografické zabezpečení vlastní bojové činnosti štábů a vojsk. Současně byla TOd GŠ nově stanovena působnost v oblasti výzkumu a vývoje a odpovědnost materiálního hospodáře pro topografický materiál (materiál třídy 09). Náčelník TOd GŠ byl ustanoven „disponentem úvěry III. stupně“. V rozsahu nedílné velitelské pravomoci mu byly plně a přímo podřízeny ústavy a sklady s celoarmádní působností; odborně mu byli podřízeni náčelníci služby nižších stupňů velení a učitelé topografické přípravy vojenských škol. Ústavy a zařízení přímo podřízené TOd GŠ měly koncem r. 1950 celkem 1 127 příslušníků (287 důstojníků, 94 poddůstojníky z povolání, 49 vojínů, 697 občanských pracovníků).

U štábů vojenských okruhů a divizí byla zřízena funkce náčelníka topografické služby daného stupně velení. Pro působnost a činnost služby v armádě byl zaveden a vžil se termín „topograficko-geodetické zabezpečení bojové činnosti vojsk“.

V souladu se stanovenou působností a celoarmádní koncepcí připravilo TOd GŠ celkovou reorganizaci, výstavbu, působnost a úkoly součástí a orgánů služby. Základním opatřením bylo na počátku padesátých let vytvoření tří samostatných ústavů, ze kterých postupně a na dlouhá léta vznikla tři rozhodující zařízení služby – Vojenský zeměpisný ústav Praha, Vojenský topografický ústav Dobruška a Vojenský kartografický ústav Harmanec (VKÚ; do r. 1960 Banská Bystrica).

Reorganizaci a působnost ústavů charakterizují následující údaje:

– 1. VZÚ (Praha), přejmenovaný v r. 1952 na 1. vojenský kartografický ústav a v r. 1958 zpět na Vojenský zeměpisný ústav Praha, byl předurčen pro kartografickou tvorbu a tisk topografických, maloměřítkových a speciálních map, pro vojenskogeografický průzkum a informace a pro přímé kartografické a polygrafické zabezpečování potřeb MNO a GŠ.

– 2. VZÚ (Dobruška), přejmenovaný v r. 1952 na Vojenský topografický ústav Dobruška, byl předurčen pro plnění úkolů vojenského mapování, fotogrammetrie, geodézie, geofyziky, pro plánování, zpracování a archivaci výsledků leteckého měřického snímkování, vyměřování a demarkaci státní hranice a výcvik záloh jednotlivých odborností služby.

– 3. VZÚ (Banská Bystrica), přejmenovaný v r. 1952 na 2. vojenský kartografický ústav a v r. 1958 na Vojenský kartografický ústav Harmanec, byl předurčen a rozvíjen jako základní kartografická a polygrafická kapacita pro tvorbu topografických map a účelových vojenských tiskovin a pro tvorbu reliéfních map.

Budova VZÚ v Praze

Nově postavená velitelská budova VTOPÚ v Dobrušce

Budova VKÚ v Harmanci

Budova VKÚ v Banské Bystrici

V návaznosti na požadavky a potřeby armády probíhala v dalším období postupná reorganizace a výstavba topografických orgánů a součástí u vojsk.

V tomto období se dále rozšiřovala a měnila organizace, počty a působnost služby. V r. 1951 bylo službě uloženo převzít plánování a zabezpečení leteckého měřického snímkování ČSR a vést archiv leteckých měřických snímků. V r. 1952 byla fotoletecká skupina, která byla dosud součástí VZÚ, přepodřízena Velitelství letectva (VeL).

V r. 1953 bylo uloženo zřídit složku pro vyměřování státní hranice, v r. 1954 byl popisný odbor VZÚ převeden do operační správy GŠ a v r. 1958 byly dosud samostatné sklady map a materiálu sloučeny a dislokovány do ústředních skladů topografického materiálu.

Při výstavbě struktury armády byla v r. 1951 zřízena topografická oddělení vojenských okruhů, funkce náčelníků topografické služby svazků, v r. 1952 okruhové sklady map, v r. 1953 okruhové kartoreprodukční odřady a při reorganizaci armády v r. 1958 kartoreprodukční odřady a topografické sklady.

Růst působnosti a úkolů služby si vynutil potřebu nově řešit zvýšení počtů a přípravu kvalifikovaných příslušníků služby. Kromě již existujícího Vojenského výcvikového střediska při VZÚ pro učně kartopolygrafických profesí a topografických a geodetických kurzů pro důstojníky od vojsk byla od r. 1948 zahájena příprava důstojníků-vysokoškoláků dovršená v r. 1951 zřízením katedry geodézie a kartografie na Vojenské technické akademii v Brně (VTA; 1954–1958 Vojenská technická akademie Antonína Zápotockého – VTAAZ, 1958–1990 Vojenská akademie Antonína Zápotockého – VAAZ).

Tehdejší politická situace umožnila poměrně značnou „velkorysost“ v ustavení nových vojenských škol, VTA nevyjímaje. V tomto smyslu se jako zásadní ukázalo rozhodnutí vytvořit vojenskou akademii na základě převzetí podstatné části Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (VŠT) včetně stávajícího zeměměřického studia. Vojenská technická akademie tak nevznikla na „zelené louce“, ale na základě a v tradicích vyspělé vysoké školy s technickým zaměřením s letitou praxí a tradicí úspěšné pedagogické a vědecko-výzkumné práce. Tato skutečnost výrazně ovlivnila podobu VTA zejména v prvních letech její existence.

V r. 1953 byl zřízen topografický směr v Ženijním technickém učilišti (ŽTU) Litoměřice pro přípravu důstojníků-techniků, pro zdokonalovací kurzy, později i pro přípravu záloh; studium bylo tříleté. Průběžně byli ve všech třech ústavech získáváni a formou účelových kurzů připravováni noví občanští zaměstnanci, a to náborem jak mezi místními obyvateli, tak z řad přivelených vojáků základní služby. Zvyšování jejich kvalifikace v souladu s potřebami služby bylo v dalším období řešeno zřízením ústavních „závodních škol práce“. Doplňování a zvyšování kvalifikace vojáků z povolání bylo řešeno organizováním kvalifikačních a zdokonalovacích kurzů různého zaměření.

V souladu s dlouholetou tradicí služba i v nových podmínkách usilovala o udržení a rozvíjení odborné spolupráce jak se zahraničními odbornými institucemi, tak s příbuznými československými civilními orgány a institucemi. Mezinárodní spolupráce byla postupně omezována na SSSR a vznikající tzv. východní blok. Výrazem této orientace bylo pravidelné konání konferencí představitelů geodetických služeb a porad náčelníků vojenských topografických služeb států tohoto bloku.

První konference představitelů geodetických služeb se konala v r. 1952 v Sofii a řešila sjednocení geodetických a geofyzikálních základů a topografického mapového díla. Rezoluci konference schválila vláda ČSR usnesením č. 35 z 28. července 1953 pod názvem „O změně geodetických základů ČSR“, závazným pro Československou republiku.

Toto usnesení stanovilo:

– československé geodetické a kartografické dílo bude založeno na základech, které umožní zapojení do mezinárodního díla geodetického a kartografického;

– referenční plochou pro geodetické, topografické a kartografické práce bude elipsoid Krasovského;

– základním bodem na elipsoidu Krasovského je trigonometrický bod Pulkovo v SSSR; srovnávací bod pro ČSR bude trigonometrický bod I. řádu Brdo;

– jednotnou zobrazovací soustavou v ČSR bude příčné konformní válcové zobrazení v mezinárodní úpravě se šestistupňovými poledníkovými pásy pro mapy v měřítku 1 : 25 000 až 1 : 500 000 a s třístupňovými poledníkovými pásy pro mapy v měřítku větším, přičemž zkreslení základního poledníku je rovno jedničce;

– systém souřadnic navázaný na „systém souřadnic 1942“ SSSR se v ČSR nazývá „souřadnicový systém 1952“;

– počátek výpočtu výšek na území ČSR bude základní výškový bod Lišov, vztažený na nulu kronštadtského vodočtu v SSSR (výškový systém nazývá se „baltský“);

– při výpočtu tíhových anomálií bude pro výpočet normálního tíhového zrychlení používán Helmertův vzorec z let 1901 až 1909 až do doby, než bude stanoven nový vzorec pro normální sílu tíže;

– klad mapových listů, jejich označení a smluvené značky pro nově vydávané mapy budou jednotné s označením užívaným v SSSR.

Rezoluce schválená československou vládou dále žádala, aby:

– do r. 1959 bylo provedeno v zúčastněných státech nové mapování v měřítku 1 : 25 000 a zpracovány nové topografické mapy měřítek 1 : 25 000, 1 : 50 000, 1 : 100 000, 1 : 200 000 a 1 : 500 000;

– do r. 1953 byly transformovány národní geodetické sítě do S-42;

– do r. 1955 bylo provedeno společné vyrovnání trigonometrických sítí v S-42;

– do r. 1957 byly doplněny trigonometrické sítě tak, aby jeden bod připadal na 15–20 km².

První porada náčelníků vojenských topografických služeb se konala v r. 1955 v Praze a řešila koordinaci mapování v měřítku 1 : 25 000, zejména společných příhraničních prostorů, koordinaci tvorby a vydání map celé měřítkové řady, a to i ze zahraničního prostoru, sblížení organizační struktury a výzbroje služeb. Závěry porad náčelníků služeb schvaloval náčelník GŠ jako závazné pro celou československou armádu.

V národním rámci služba usilovala především o spolupráci s orgány civilní geodézie a kartografie. Ministerstvo národní obrany proto již v r. 1951 předložilo vládě návrh na uspořádání civilní zeměměřické služby ČSR. Výsledkem bylo v r. 1954 zřízení Ústřední správy geodézie a kartografie (ÚSGK).

Tradiční byla spolupráce s československými vědeckými institucemi – NKGG, Národním komitétem geografickým, Československou společností zeměpisnou a dalšími. Po ustavení Československé akademie věd (ČSAV) byla navázána a rozvíjena spolupráce zejména s ústavy geofyzikálním, geografickým a astronomickým. Trvalá byla spolupráce s katedrami civilních vysokých škol, zejména ČVUT a Univerzity Karlovy Praha.

Spolu s organizační výstavbou služba zpřesňovala a rozvíjela i systém hospodaření a ekonomické činnosti, technologií a normování prací. V zájmu jednotného řízení byly již v r. 1951 stanoveny normy pracovního času, normy spotřeby materiálu i výkonové normy na základní úkony a výrobky ústavů. Obdobně pro zásobování mapami byly stanoveny divizní normy spotřeby, podmínky a ceny dodávek map pro armádu a obdobně pro prodej vojenských map mimo armádu.

V souladu se svou působností, k zajištění celoarmádní unifikace provádění geodetických a topografických prací, práce s mapou i výuky a výcviku v topografické přípravě velitelského sboru a vojsk služba zpracovávala a vydávala služební předpisy a pomůcky. Topografické předpisy a pomůcky byly zpočátku vydávány pod signaturou „R“, od r. 1950 pod signaturou „Topo“. Zpočátku to byly předpisy pro provádění prací, značkové klíče map, později výcvikové pomůcky a obrazy pro topografickou přípravu, předpisy a pomůcky pro provoz a obsluhu topografické techniky. Předpisová tvorba se stala jedním z trvalých úkolů služby.

K publikování a rozšiřování nových poznatků a zkušeností i k výměně názorů na úkoly služby a jejich plnění byl určen odborný časopis Vojenský topografický obzor (pozn.: dnešní Vojenský geografický obzor), jehož první číslo bylo vydáno v r. 1954. Informace o přírůstcích odborné literatury přinášel Dokumentační zpravodaj vydávaný knihovnou VZÚ.

1950_1960_05_VTO1954.jpg

V r. 1954 služba zahájila vydávání Vojenského topografického obzoru

Neopomenutelnou a nezbytnou součástí formování služby byla odborná příprava a vzdělávání personálu. Na VTA byla v r. 1951 sloučením pěti bývalých „zeměměřických“ ústavů VŠT vytvořena jedna katedra – katedra geodézie a topografe –, jejímž hlavním úkolem byla příprava vysokoškolsky vzdělaných příslušníků služby v oboru geodézie a kartografie a výuka vojenské topografie pro všechny studijní specializace VTA. Základní technické vybavení katedra převzala z jednotlivých ústavů VŠT. Toto vybavení bylo poměrně rozsáhlé, avšak na technické úrovni konce druhé světové války. Vzhledem k poměrně radikálním změnám v technologiích geodetických, fotogrammetrických, kartografických i kartoreprodukčních prací v průběhu padesátých let bylo nutné toto vybavení poměrně rozsáhle modernizovat.

První modernizace byla provedena v letech 1951–1958, kdy se na pracovišti podařilo se značným přispěním velení služby vybudovat moderní fotogrammetrickou laboratoř s přístroji na stereoskopické vyhodnocování jak pozemních, tak leteckých snímků, dále přístroje pro interpretaci leteckých snímků a řadu stereokomparátorů a jednodušších pomůcek pro mapování. Zvláštní zmínku si zaslouží vybudování do té doby na škole neobvyklé kartoreprodukční laboratoře vybavené profesionálními fotoreprodukčními přístroji, zařízeními na přípravu tiskových forem a ofsetovými a knihtiskovými stroji. Poměrně rychle byla též modernizována geodetická technika. Přístrojové vybavení, které obsahovalo optické teodolity, bylo doplněno triangulačními teodolity a nově vytvářenými polními měřickými soupravami. Dále byla postupně modernizována technika pro astronomická měření a technika pro různá geofyzikální měření. Spolu s tím se průběžně modernizovaly i výpočetní prostředky. Doposud používané ruční mechanické kalkulačky byly doplňovány elektrickými. V tomto období bylo zejména péčí geodetických odřadů vybudováno i cvičné bodové pole včetně potřebné trvalé signalizace v prostoru východně od Brna (tzv. slavkovské bojiště).

Ofsetový tiskový stroj katedry

Studium trvalo čtyři a půl roku. K prvním studentům patřili ti, kteří se rozhodli pokračovat ve svém studiu místo na civilní škole na škole vojenské a ti, kteří byli již přijati na civilní školu pro zahájení studia v r. 1951 a rozhodli se, že budou studovat na vojenské škole. K nim přibyli také frekventanti Vojenské inženýrské akademie Praha. Vyučování obou skupin studentů bylo společné. Z hlediska organizace a velení byli studenti přičleněni k dělostřelecké fakultě.

Od r. 1954 do ukončení přípravy studentů, kteří zahájili studium ještě na civilní škole, studovali na katedře jak vojáci z povolání získaní náborem u vojsk, tak i maturanti civilních středních škol, kteří byli po absolvování buď přijati za důstojníky z povolání, nebo odešli do civilního zaměstnání. V dalším období bylo studium určeno zejména pro absolventy topografického směru ŽTU, kteří již prošli i jistou praxí u ústavů a útvarů vojenské zeměpisné služby. Po zrušení ŽTU (a zejména po rozhodnutí o tom, že všechny důstojnické funkce musí být obsazovány pouze absolventy vysokých škol) začala převažovat příprava studentů bez předchozí praxe.

V letech 1953–1958 bylo pracoviště rozděleno na dvě katedry – katedru geodézie a fotogrammetrie a katedru kartografie a topografie. Katedry se staly součástí ženijní fakulty. V r. 1958 došlo k jejich opětnému sloučení v jednu katedru nazvanou katedra geodézie a kartografie.

Budova bývalé Vysoké školy technické (dnešní Fakulta stavební Vysokého učení technického v Brně), v níž katedra působila v letech 1951–1991

Jak již bylo uvedeno, službě byla stanovena působnost a odpovědnost za topograficko-geodetické zabezpečení bojové činnosti vojsk, která byla realizována zejména zabezpečením podkladů z území státu a stanoveného zahraničního území. Současně bylo službě uloženo trvale zabezpečovat, aby výsledky prací pro obranu státu byly efektivně využitelné i pro potřeby státní správy, národního hospodářství a vědy. Tato zásada byla službou trvale sledována a dodržována, i když k jejímu naplnění bylo třeba často vést složitá kompetenční jednání.

Prioritním úkolem od r. 1952 bylo nové topografické mapování státu v měřítku 1 : 25 000, kartografické zpracování jeho výsledků a odvození map celé měřítkové řady, tj. map měřítek 1 : 50 000, 1 : 100 000 a 1 : 200 000. Těmito mapami byly nahrazeny dosud užívané zastaralé a prozatímní mapy (v armádě byly v té době zavedeny a užívány reambulované topografické mapy 1 : 25 000, revidované speciální mapy 1 : 75 000, generální mapy 1 : 200 000 převzaté po r. 1918 od Rakouska, mapy nového mapování v měřítcích 1 : 10 000 a 1 : 20 000 v Benešově nebo Křovákově zobrazení, a do r. 1960 i prozatímní mapy 1 : 50 000 a 1 : 100 000 v S-46). Tomu odpovídaly i úkoly vojenskoodborné činnosti.

Úkolem a obsahem geodetických prací po r. 1950 bylo především provést transformaci československých geodetických základů z S-JTSK do S-52. Transformace, provedená postupem navrženým Ing. Milošem Pickem, DrSc., se opírala o 29 identických bodů, pro něž SSSR poskytl souřadnice v sovětském systému 1942. V letech 1955 až 1958 došlo k připojení československých polohových geodetických a nivelačních sítí k sovětskému souřadnicovému systému, a to vyrovnáním. Výsledkem tohoto úkolu bylo odvození a v r. 1958 zavedení zpřesněného S-42 a Výškového systému baltského – po vyrovnání.

Body čs. trigonometrické sítě, pro které byly dodány souřadnice v S-42 pro převod geodetických základů z S-JTSK do S-52

Schéma stavu triangulace na území Československé republiky v r. 1953

S postupující transformací a později zpřesňováním geodetických sítí byly samostatně péčí MNO nebo ve spolupráci s ÚSGK vydávány v různé úpravě a obsahu seznamy souřadnic, později katalogy souřadnic geodetických bodů.

Seznam souřadnic k mapě 1 : 100 000 z r. 1957

Současně s transformacemi do S-52 byly plněny dva rozsáhlé úkoly měření. Prvním bylo, ve spolupráci s měřickými jednotkami dělostřelectva, zaměření sítě dělostřeleckých pevných bodů v příhraničních prostorech. Druhým bylo zhuštění trigonometrické sítě podél západních a jižních hranic státu až do V. řádu při současném budování, resp. revizi sítě nivelační.

V r. 1953 se pro potřeby zahájeného nového topografického mapování území státu v měřítku 1 : 25 000 stalo prioritním a nosným úkolem geodetů zaměření vlícovacích bodů pro stereofotogrammetrické mapování. Vzhledem k rozsahu a požadovanému tempu úkolu se na zaměření vlícovacích bodů podíleli i geodeti civilních organizací.

V mapování bylo základním úkolem tohoto období dokončit zpracování a vydání topografických map „prozatímního vydání“ v S-46, připravit a ověřit technologie nového topografického mapování státu v S-52 a toto mapování v měřítku 1 : 25 000 v letech 1953–1957 provést. Toto mapování bylo technicky, technologicky i personálně dobře připraveno a zajištěno. Byly při něm využívány výsledky prací a mapové podklady vyhotovené dříve a především nové výkonné mapovací metody. Ke splnění úkolu byly využity všechny disponibilní kapacity služby a po vydání vládního usnesení č. 35 z r. 1953 i civilní zeměměřické kapacity ČSR.

Nové topografické mapování ČSR v měřítku 1 : 25 000 bylo dokončeno v r. 1957. Ve srovnání s mapováním v letech 1918–1938 byla zmapována plocha osmkrát větší v čase třikrát kratším. Mapování představující 1 736 mapových listů bylo zpočátku prováděno pouze silami služby. Vedle pracovníků ústavů se na úkolu podíleli příslušníci topografické služby vojenských okruhů, náčelníci topografické služby divizí, frekventanti topografické školy a poddůstojnické školy, posluchači geodetického oboru vojenské akademie, žáci topografického oddělení ŽTU. Od r. 1956 se na úkolu spolupodíleli i pracovníci ÚSGK.

Z celkového objemu prací bylo zmapováno 60,7 % tzv. metodou univerzální, tj. fotogrammetricky (s podrobnou revizí a doměřováním v terénu, zejména výškopisu v lesích); 9,4 % tzv. metodou kombinovanou, tj. doměřením výškopisu a oklasifikováním polohopisu na leteckých snímcích v terénu; 29,4 % tzv. revizí dřívějších měření, tj. obsahovou a měřickou revizí modrokopie zhotovené ze spolehlivých, dříve zhotovených map většího měřítka, výjimečně i map měřítka shodného; pouze 0,5 % bylo zmapováno klasickou metodou stolovou. Z celkového objemu mapovacích prací zpracovala topografická služba 1 438 mapových listů, tj. 82,8 %, ÚSGK 296 mapových listů, tj. 17,2 %.

K provádění mapovacích prací do terénu vyjížděla celá topografická oddělení VTOPÚ ve složení náčelník a jeho zástupce, výkonný praporčík, deset topografů nebo geodetů, patnáct řidičů a třicet měřických pomocníků. Asi dvacet osobních a nákladních vozidel typu GAZ 69, Tatra 805 a Praga  V3S sloužilo k přesunu materiálu – topografického, ubytovacího, stavebního, výzbrojního, spojovacího a výstrojního. K přesunům se hojně využívala železnice.

Kolona vozidel topografického oddělení VTOPÚ při přesunu na mapovací práce

S novým topografickým mapováním státu byl úzce spjat rozvoj leteckého měřického snímkování a fotogrammetrie. Postupně bylo pro nové mapování nasnímkováno celé území státu. Přístrojový park fotogrammetrie VTOPÚ tvořilo až 10 univerzálních analogových vyhodnocovacích strojů provozovaných v třísměnném provozu. Pro mapování metodou kombinovanou byly zhotovovány fotoplány.

Mezi snímkovací letouny využívané fotoleteckou skupinou v 50. letech minulého století patřily např. Heinkel He-111 (nahoře) nebo Lisumov Li-2 (dole)

Univerzální stereofotogrammetrické vyhodnocovací přístroje Stereoplanigraf C-5 firmy Zeiss tvořily základní vybavení fotogrammetrického odboru VTOPÚ při novém mapování státu

Bylo ověřováno zhotovení a využívání fotomap, rozvíjeny a ověřovány metody radiální triangulace a aerotriangulace. Co nebylo možné vyhodnotit fotogrammetricky, například v hustých lesích či roklinách, doměřovalo se klasicky, polohově i výškově, stolovou metodou na topografický originál. Výsledkem byla kartografická předloha.

Mapovací práce prováděné metodou stolové tachymetrie

Výřez topografického originálu s doměřováním stolovou metodou

Výřez kartografické předlohy

Schéma použití jednotlivých metod při novém topografickém mapování Československa v letech 1953–1957

V popisovaném období převládal názor opírající se zejména o stanovisko MNO, že topografickou mapou základního měřítka z území ČSR bude trvale mapa měřítka 1 : 25 000, která vyhovuje potřebám jak vojenským, tak státní správy, hospodářství a vědy. Na konferenci geodetických služeb ve Varšavě v r. 1955 však bylo přijato usnesení doporučující po ukončení mapovacích prací v měřítku 1 : 25 000 provádět základní topografické mapování státu v měřítku 1 : 10 000 (v národohospodářsky důležitých oblastech v měřítku 1 : 5 000). Vláda ČSR bez ohledu na stanovisko MNO toto doporučení svým usnesením č. 1391 ze dne 1. června 1955 schválila. Toto mapování bylo provedeno v letech 1958–1973 nákladem asi 600 milionů Kčs. Důsledkem bylo, že v průběhu necelých dvaceti let bylo provedeno dvojí topografické mapování území ČSR ve stejné koncepci a zobrazení, a to v měřítku 1 : 25 000 v S-52, a v měřítku 1 : 10 000 v S-42. Služba provedla mapování v měřítku 1 : 10 000 pouze v hraničním pásmu, ve vojenských či jinak chráněných a utajovaných prostorech, celkem 1 289 mapových listů na 20,1 % území státu.

Výřez topografické mapy 1 : 25 000 z nového topografického mapování 1953–1957 (Gauss-Krügerovo zobrazení, S-52)

Kartografie a kartografická reprodukce se svým objemem prací a významem staly trvale jedním z rozhodujících úseků činnosti služby. Prvním krokem k tomu, aby se československé topografické mapy přiblížily moderní mezinárodní koncepci a potřebám soudobé armády, bylo zpracování a vydání „map prozatímního vydání“. Je nutno říci, že tyto mapy pokrývající jednotně celé území státu byly příznivě přijaty a využívány nejen armádou, ale i státní správou, hospodářskými a vědeckými orgány.

V dubnu 1950 nařídilo MNO zahájit unifikaci československého vojenského mapového díla s mapami SSSR. Výsledkem bylo zpracování a vydání tzv. prozatímních map měřítek 1 : 50 000 a 1 : 100 000 v S-46 a map měřítka 1 : 200 000 již v S-52, vše v sovětském kladu a nomenklaturním označení mapových listů a značkovém klíči (úkol byl úsilím celé služby splněn za necelé 4 roky – v letech 1952 až 1955). Nedostatek vycvičených kartografických kresličů byl kompenzován tím, že originály map byly kresleny v tzv. pracovním měřítku, tj. v měřítku mapy zvětšeném o 1/3. Nepřesnost a nižší kvalita kresby se při následném zmenšení do měřítka mapy prakticky eliminovaly. Současně bylo z rozhodnutí MNO zahájeno nové topografické mapování západních a jihozápadních pohraničních oblastí Čech již v měřítku 1 : 25 000, v Gauss-Krügerově zobrazení, v S-46 a v pětinovém kladu mapových listů. Tyto práce byly ukončeny v r. 1952, kdy byla zahájena příprava na nové mapování již v S-52 a v šestinovém kladu mapových listů.

Souběžně bylo od r. 1952 prvořadým úkolem plynule a v návaznosti na postup topografického mapování v měřítku 1 : 25 000 kartograficky zpracovat a tisknout jak mapy základního měřítka, tj. 1 : 25 000, tak mapy odvozených měřítek 1 : 50 000, 1 : 100 000 a 1 : 200 000; současně z dostupných podkladů zpracovat mapy měřítek 1 : 50 000, 1 : 100 000 a 1 : 200 000 ze zahraničního zájmového území československé armády a mapy měřítek 1 : 500 000, 1 : 1 000 000 z celého zájmového území z podkladů dodaných Sovětskou armádou.

Věrna předválečným tradicím, služba věnovala péči a úsilí atlasové tvorbě jako nástroji zvyšování všeobecných a především geografických znalostí velitelského sboru. Na podnět služby velení československé armády v dohodě s předsednictvem ČSAV rozhodlo zahájit v r. 1957 zpracování Československého vojenského atlasu a vydat jej v r. 1965 k 20. výročí osvobození republiky. Atlas byl v poválečné době prvním, původním a ve své podobě průkopnickým dílem. Svým pojetím, obsahem i provedením byl významným vědeckým dílem i aktuální kulturně osvětovou publikací. Atlas obsahuje geografickou část, zahrnující mapy fyzickogeografické, mapy obecně geografické, politické, řadu dalších tematických map, a část vojenskohistorickou, která podávala přehled nejdůležitějších válečných událostí v jednotlivých etapách vývoje lidské společnosti. Na jeho redakční přípravě, zpracování a vydání se kromě příslušníků služby podílela řada předních československých odborníků, zejména členů a pracovníků ČSAV.

Husitské války zobrazené na mapách ve vojenskohistorické části Československého vojenského atlasu

Práce na atlasu byla – vedle nesporného vědeckého a kulturního významu – důležitým přínosem a podnětem pro kvalifikační růst příslušníků služby i pedagogického sboru katedry geodézie a kartografie vojenské akademie. Na atlasových pracích, vyžadujících všestrannou pečlivost a kvalitu, prohloubili své odborné znalosti a dovednosti redaktoři, sestavitelé, kartografové i pracovníci reprodukčních oborů a tiskaři VZÚ a VKÚ.

Šíře a odborná náročnost obsahové a technologické přípravy i řízení tvorby map a obdobných úkolů ukázala význam funkce a práce hlavního redaktora; ten se stal ve VZÚ a VKÚ zástupcem náčelníka ústavu. Obdobně byla vytvořena funkce hlavního technologa jako vedoucího pracovníka úseku přípravy a řízení výroby.

Vysoká úroveň redakčních a kartografických prací vedla k tomu, že ústavům služby byly svěřovány úkoly zpracování mapových příloh vojenských historických a memoárových publikací, zpracování grafických příloh hraniční dokumentace státu, map vojenských lesních hospodářských celků, faksimilní zpracování a vydání starých map z území Československa. Stoupající rozsah měla i tvorba názorných a výcvikových obrazů a pomůcek pro topografickou přípravu štábů a vojsk, pro obsluhu topografické techniky i zbraní.

Orientace a úkoly vojenské geografie byly rozhodující měrou ovlivněny poválečným vojenskopolitickým uspořádáním v Evropě a vojenskou doktrínou Československa, později požadavky Spojeného velení armád států Varšavské smlouvy (dále jen „Spojené velení“). Kromě území vlastního státu bylo značné úsilí věnováno zahraničním zájmovým prostorům. Úkoly plnil především popisný odbor VZÚ podle požadavků a zadání GŠ.

Pro potřeby velení a vyšších štábů armády bylo prováděno celkové vojenskogeografické vyhodnocování stanovených území, operačních směrů a operačních překážek. Výsledky byly zpracovávány a vydávány různou formou, zejména jako textové vojenskogeografické přehledy, speciální mapy a služební pomůcky.

Podrobné vojenskogeografické vyhodnocení možných přechodů přes řeku Rýn (Německo)

K prohloubení vlivu operačních orgánů na obsah a výsledky vojenskogeografického hodnocení území byl popisný odbor VZÚ k 1. lednu 1954 reorganizován a začleněn jako jedno oddělení do operační správy GŠ. Službě příslušelo kartografické a polygrafické zpracování výsledné dokumentace.

Topograficko-geodetické zabezpečení armády a odborná příprava odpovídaly vojenskopolitické orientaci a vojenské doktríně státu v tehdejší době. Těmto úkolům byla podřízena další výstavba služby, zdokonalování její činnosti a výzbroje, výcvik odborných orgánů, útvarů a jednotek služby. Opatření přímé geodetické podpory byla procvičována zejména s dělostřelectvem a letectvem. Prvním komplexním společným cvičením bylo v r. 1959 „Součinnostní topografické cvičení STC-59“ topografických jednotek a jednotek dělostřeleckého měřického průzkumu.

Od r. 1954 začali do služby přicházet absolventi VTA a od r. 1955 absolventi ŽTU. Byly organizovány zdokonalovací kurzy různého zaměření, škola vojskových topografů a Vyšší škola důstojníků, přeškolovací kurzy pro důstojníky dělostřelectva, vojenská odborná škola praporčíků služby, dálkové studium ŽTU i VTA. Byla zahájena vědecká příprava na VTA. Poddůstojnická škola služby byla zřízena v r. 1956 při VTOPÚ, později u 5. go. Záložní důstojníci služby byli od r. 1957 připravování ve škole důstojníků v záloze při ŽTU.

V tomto období služba vysokou pozornost věnovala výzkumu a vědecko-technickému rozvoji. Tak jako v minulosti se i po r. 1945 řada příslušníků věnovala vědecké práci a rozvoji ve svém oboru a dosáhla mnohdy i mezinárodní úrovně a uznání. Po r. 1951, kdy vznikly tři ústavy a katedra geodézie a kartografie VTA, vytvořila se tři přirozená centra vědecko-technického rozvoje služby: VTA, VZÚ, VTOPÚ, v nichž byla vytvořena výzkumná oddělení, později čtvrté ve VKÚ pro obor potiskování plastů a tvorbu reliéfních map.

Významné byly zejména přínosy katedry, a to pro rozvoj a uplatnění fotogrammetrie, ve vývoji a provozním zavedení metody analytické aerotriangulace, při rozpracování a ověřování metod geodetického zabezpečení různých druhů zbraní, při převodu S-52 do S-42 vyrovnáním, při rozvoji vojenské kartografie a geografie, metod topografického mapování a tvorby nových mapových děl státu, atlasové tvorby služby (zejména redakční příprava, řízení tvorby a vydání Československého vojenského atlasu) a dalších. Přínos pracoviště VTOPÚ spočíval zejména ve zdokonalování a objektivizaci procesů leteckého měřického snímkování, v ověřování a zavádění nové geodetické gyroorientační a dálkoměrné techniky. Výzkum VZÚ byl orientován na vývoj nových druhů map a barevného vyjádření jejich obsahu, na zavádění reprografie a mikrografie do armády, na vývoj mapových barev, nalezení náhrady za dovozní materiály, na vývoj a zavádění mechanizačních pomůcek v kartografii. Součástí rozvojových úkolů VZÚ byla i tvorba služebních předpisů, odborných instrukcí a pomůcek pro geografické zabezpečení válčiště.

Předchozí: Vojenská geografie v období válečného ohrožení státu (1935-1949) 

Následující: Vojenská geografie v období „studené války" (1961-1979)

Zpět: Historie vojenské geografie