Vojenská geografie v letech 1961-1979

Vojenská geografie v období „studené války“

Počátkem šedesátých let minulého století byl pro službu zaveden zkrácený název topografická služba Československé armády. V souvislosti s vytvářením raketových svazků a útvarů byly k jejich geodetickému zabezpečení v r. 1962 zřízeny geodetické odřady. Ve struktuře VTOPÚ byl v r. 1963 zřízen Topograficko-geodetický odřad (zrušen v r. 1992), postavený zejména na polních složkách ústavu určených k plnění geodetických a topografických úkolů.

Při formování polního velení čs. armády (československého frontu) byly podstatně rozšířeny mobilizační úkoly služby: TOd GŠ kromě teritoriálního velení vytvářelo topografické oddělení štábu frontu se skupinou týlu, mobilizačně byly vytvářeny dva frontové topografické sklady, topografický odřad a kartoreprodukční odřad, záložní útvar pro výcvik záloh; armády vytvářely polní armádní topografické sklady. Zvyšovaly se mírové počty teritoriálních ústavů i vojskových útvarů služby. K zajištění nezbytných kapacit pro mimořádná období byly topografické službě mobilizačně podřizovány civilní kapacity geodézie a kartografie, vybrané polygrafické závody a další speciální výrobní kapacity.

V r. 1969 se novým náčelníkem služby stal plk. Ing. Vladimír Vahala, DrSc. V r. 1978 jej ve funkci nahradil genmjr. Ing. Ladislav Kebísek.

V oblasti geodetických prací bylo náročným úkolem od počátku šedesátých let minulého století zaměření, vyznačení a měřické i grafické zdokumentování průběhu státní hranice se sousedními státy. Na hranici s Polskem bylo současně prováděno vzájemné vyrovnávání vlastnictví půdy, na hranici s Rakouskem byly problémem úseky, kde byla hranice tvořena vodními toky, jež často měnily své koryto.

V důsledku intenzivní hospodářské činnosti, zejména v zemědělství (scelování polí), docházelo k rozsáhlému ničení povrchové stabilizace trigonometrických bodů. Proto byla na konci padesátých let společnými silami MNO a ÚSGK zahájena rekognoskace a údržba bodů trigonometrické sítě. Tento úkol byl v r. 1961 změněn na úkol celostátní revize a údržby na všech bodech státní trigonometrické sítě (body I. až IV. řádu) s tím, že současně na každém trigonometrickém bodu (TB) byly budovány dva orientační body (OB). Nový úkol vyplynul z požadavku zabezpečit možnost rychlého geodetického připojení raketových prostředků zem-zem, které byly v té době zaváděny do armád států tehdejší Varšavské smlouvy. Obdobné byly úkoly ve prospěch radiolokačních pátračů, radiotechnických prostředků letišť a další. Opatření se za krátkou dobu 5–6 let, kdy byly do armády zavedeny prostředky autonomní orientace (gyroteodolity) a navigace (topopřipojovače), ukázalo jako překonané, zbytečné.

Jako příprava nového společného plošného souborného vyrovnání polohových geodetických sítí evropských států bývalého socialistického bloku – Jednotné astronomicko-geodetické sítě (JAGS) – bylo v průběhu let 1965–1968 provedeno měřické spojení československé astronomicko-geodetické sítě (AGS) se sousedními státy.

V r. 1965 byl zahájen mezinárodní projekt vybudování Základny kosmické triangulace mezi body Pulkovo–Sofie–Postupim–Pulkovo. Československu připadl úkol zaměření úseku mezi body Csoványos (Maďarsko) a Landeskrone (NDR – Německá demokratická republika). Na plnění úkolu se v letech 1967–1970 podíleli příslušníci katedry geodézie a kartografie brněnské vojenské akademie, geodeti VTOPÚ a 5. geodetického odřadu (5. go).

Faksimile pracovní mapy se zákresem průběhu Základny kosmické triangulace (zmenšeno)

Součástí přípravných prací spojených se zaměřením Základny kosmické triangulace byla příprava měřičů v úhlovém měření přesnými teodolity Wild T3

Vedle těchto základních a rozsáhlých úkolů plnili geodeti, zejména nově vytvořených geodetických odřadů, mnohotvárné měřické a nivelační úkoly při výstavbě výcvikových zařízení, budování kontrolních a komparačních polygonů pro vojenskou techniku, ve prospěch projekce a výstavby různých staveb.

Na počátku šedesátých let byla služba na základě dohody s ÚSGK pověřena ustavením a vybavením měřické gravimetrické skupiny. Úkolem bylo opakované měření pořadů budoucí státní gravimetrické sítě, především na Slovensku. Základní úkol byl plněn především v r. 1964.

Měření gravimetr Askania Gs12

V následujících letech byly zaměřeny hlavní pořady v severních Čechách a pořady ke spojení gravimetrické sítě ČSR se sítěmi NDR a Polska. Pro potřeby služby byla zřízena, tíhově a nivelací zaměřena, vypočtena a veřejnosti zpřístupněna vertikální tíhová komparační základna Šerlich.

V oblasti geofyziky byla na přelomu 60. a 70. let minulého století zřízena dvě pracoviště služby zaměřená zejména na sledování a kontrolu podzemních zkoušek jaderných zbraní. Jedna seismická stanice byla zřízena v jižních Čechách nedaleko obce Kašperské Hory v bývalé zlatonosné štole Kristýna, kde už v té době měl svoje seismické pracoviště Geofyzikální ústav ČSAV. Tato stanice byla provozována 4. armádním geodetickým odřadem a byla zejména zaměřena na detekci jaderných zkoušek v americké Nevadě, v Číně, sovětské jaderné střelnici na Nové Zemi a Semipalatinsku a na francouzském atolu Mururoa.

Druhá stanice byla na základě dohody států Varšavské smlouvy, s cílem vybudovat geofyzikální centrum služby, zřízena jako odloučené pracoviště VTOPÚ nedaleko obce Sedloňov v Orlických Horách a označena jako stanice Polom. Její budování bylo zahájeno v r. 1968.

Seismometry SVK-3, SVKM-3 a SGKM-3

Galvanometry GK-VII-M

Šestipérkový liniový zapisovač

Na stanici Polom dále probíhalo fotografování družic na hvězdném pozadí pomocí fotokomory AFU 75. Výsledky byly použity pro zpřesnění globálních charakteristik zemského tělesa.

Fotografická komora AFU75

Později pro stejné účely bylo zahájeno měření vzdáleností družic pomocí laseru LD-3. Krátkou dobu byla na stanici prováděna i geomagnetická měření.

Laserový dálkoměr LD-3

V oblasti mapování bylo na počátku šedesátých let minulého století prioritním úkolem služby připravit a provést údržbu topografických map měřítka 1 : 25 000 a následně i obnovu map odvozených měřítek. V důsledku velmi složité kapacitní situace byla první obnova topografických map (pod názvem první údržba) zahájena leteckým měřickým snímkováním v r. 1965, kdy zastarání obsahu map měřítka 1 : 25 000 dosahovalo již více jak 10 let.

Kresba topografického originálu na kresličském oddělení VTOPÚ s využitím leteckého snímku jako revizního podkladu

V mapování a získávání prvotních informací o území se stále intenzivněji prosazovaly nové možnosti a postupy leteckého měřického snímkování, zpracování odvozenin snímků i vlastní fotogrammetrie. Technicky i technologicky se zdokonalovaly a rozvíjely metody jednosnímkové fotogrammetrie i stereofotogrammetrie. Snaha o zavedení analytických metod stereofotogrammetrie byla limitována omezenými možnostmi nákupu špičkové techniky od západoevropských firem. Byl modernizován park letounů a leteckých fotokomor.

Od konce 60. do poloviny 80. let bylo snímkování prováděno především letounem Iljušin Il-14 FG

Ověřovalo se informační a měřické využití snímků pořizovaných na barevný, spektrozonální a infračervený letecký film. Ročně bylo zhotovováno až 30 000 snímků. Postupně byla modernizována i fotogrammetrická technika. V r. 1967 byly stereoplanigrafy doplněny koordimetry pro registraci souřadnic, byl zaveden přístroj Ascorecord pro přesné určování souřadnic na snímku. V r. 1968 byl zakoupen přístroj Stereotrigomat, jehož součástí byl i diferenciální překreslovač leteckých snímků (bohužel těžkopádný, nedokonalý); potřebnou kvalitu přineslo zavedení přístrojů Topocart s Ortophotem a digitálního překreslovače GZ-1. Fotolaboratorní zpracování snímků bylo zdokonaleno zavedením elektronických kopírek s vyrovnáváním kontrastu (1962), elektronicky řízeného zvětšovacího přístroje (1963), vyvolávacích automatů (1968).

Monokomparátor ASCORECORD pro měření snímkových souřadnic

Od r. 1957 ověřované metody přístrojové a semianalytické aerotriangulace byly v r. 1968 překonány zavedením analytické aerotriangulace, metody vyvinuté na katedře geodézie a kartografie vojenské akademie a provozně poprvé využité při mapování 1 : 10 000 na východním Slovensku.

V kartografii té doby převládala ruční kresba kartografickým perkem na zajištěném papíru v pracovním měřítku. Postupně byla s cílem racionalizovat práce zavedena volnoosá pera, různé typy šablon, uplatněno vylepování značek a popisných údajů, vylepování a později vtiskování písma. Technologie rytí se začínala postupně používat pro vykreslování vrstevnic.

Pracoviště kartolitografie VZÚ (1969)

Po r. 1960 přibyly službě další kartografické úkoly: podíl na zpracování a vydání map 1 : 10 000 ČSR a zpracování Plavební mapy Dunaje 1 : 10 000. Přes zavádění řady dílčích racionalizačních technologických zlepšení se stále více prokazovalo, že možnosti extenzivního zvyšování výkonnosti kartografických pracovišť jsou vyčerpány. Perspektivu naznačovaly první průkopnické práce v oboru digitální kartografie. Koncem šedesátých let, podníceny rozvojem výpočetní techniky a počítačové grafiky, vznikaly i v československém průmyslu první podněty pro výzkum a vývoj prostředků pro automatizaci zpracování geografických informací o území.

Úsilí vojenských redaktorů a kartografů vedlo k posuzování bohatosti měřítkové řady topografických map nevyjadřující často reálné potřeby jednotlivých velitelských stupňů armády. Tak vznikl v r. 1967 návrh a prototyp operační mapy v měřítku 1 : 250 000 a obdobné letecké palubní mapy měřítka 1 : 250 000. Přes kladná stanoviska velení československé armády byl návrh v koalici armád tehdejší Varšavské smlouvy zamítnut.

Významným a průkopnickým činem služby, jmenovitě VKÚ, se stal vývoj technologie a následně i tvorba reliéfních map, reliéfních stolů a modelů terénu pro různé trenažéry zhotovovaných z termoplastických fólií. Technologie byly převzaty i v zahraničí.

Příprava výškového modelu terénu pro výrobu reliéfní mapy ve VKÚ

Dokončovací práce na reliéfním stolu ve VKÚ

Kartografická reprodukce a tisk jako rozhodující finální úsek tvorby vojenských map a topografických podkladů svým rozvojem a zdokonalováním zpětně ovlivňovaly možnosti zdokonalování obsahové, formální a estetické úpravy tištěné produkce služby. Kromě nosných úkolů, kterými byly tisk topografických a speciálních map, vojenskogeografických podkladů, katalogů souřadnic, normativních aktů, didaktických a výcvikových pomůcek, významně narůstal objem úkolů polygrafického zabezpečování aktuálních potřeb MNO a GŠ.

Rozhodující technologií pro tisk map a vícebarevných tiskovin se stala technologie archového ofsetového tisku. Nasazení dvoubarvových, později čtyřbarvových tiskových strojů formátu až A0 iniciovalo úpravu barevnosti topografických map tak, že bez redukce obsahu a jeho vyjádření byly mapy tištěny čtyřbarevně.

V technologii knihtisku bylo významnou inovací zavedení řádkových sázecích strojů, které v dalším byly překonány titulkovací a následně i stránkovou fotosazbou. V tvorbě a přípravě tiskových předloh se prosadilo zavedení plochého rozměrově stálého filmu a šablonového kopírování. Jako specifická pro potiskování nesavého materiálu byla zavedena technologie sítotisku. Byly zavedeny snášecí, skládací a vázací stroje, řezačky se zvýšenou bezpečností práce a další technika. Novou technologií kopírování a rozmnožování dokumentů se stala mikrografie a reprografie.

Fotosázecí stroj

1961_1979_16_Koncept_popisu.jpg

Zpracování konceptu popisu mapy s využitím vysázených textů

V oblasti vojenské geografie byl v r. 1967 ve VZÚ Praha vytvořen odbor vyhodnocování válčišť, přejmenovaný později na vojenskogeografický odbor. Metodika a dynamika práce operačních štábů vedla ke kritickému přehodnocení dřívějších rozsáhlých textových vojenskogeografických popisů. Požadavkem se stala pohotovost, aktuálnost, názornost a přehlednost podkladů a pomůcek. Pro objektivnější hodnocení a udávání vojenskogeografických charakteristik byla nastolena úzká spolupráce s druhy vojsk, zpravodajskými orgány a týlem. Některé ukazatele a závěry byly ověřovány formou zkušebních cvičení, vojskovými zkouškami v terénu apod.

Stručný vojenskogeografický přehled Československé socialistické republiky z r. 1965

Stručný vojenskogeografický přehled části západního válčiště z r. 1966

S využitím výpočetní a filmové techniky byly vytvářeny databáze informací o závažných objektech a překážkách; později ve formě filmů a diafilmů určených pro seznámení velitelského sboru s konkrétními terénními podmínkami na jednotlivých operačních směrech a pásmech. Pomocí výpočetní techniky byly i vyhledávány a testovány přistávací plochy pro vrtulníkové výsadky a řešeny další úlohy geografického průzkumu.

V oblasti topograficko-geodetického zabezpečení armády byly konkrétní úkoly, lhůty a prostory jejich plnění odvozovány ze závěrů o možném prostoru a charakteru válečného konfliktu v podmínkách možné jaderné války. Postupně se prosazovala orientace na přípravu a zajištění útočných operací. Pro službu zpočátku převažovaly dva úkoly – zásobování mapami a rozmnožování dokumentace štábů. V dalším období to byly analýzy terénních podmínek a specifické mapové podklady o terénu v prostoru operace pro potřeby štábů, přímá geodetická podpora činnosti druhů vojsk. Tomu odpovídal i vývoj a zavádění specifických topografických mobilních souprav do výzbroje armády (soupravy pojízdných tiskáren, výdejny map, náčelníka topografické služby, REPRO a další).

K modelování bojové činnosti vojsk se vyráběly reliéfní plastické stoly o velikosti až 20 m2 složené z dílů 1 × 1 m

Kreslič při doplňování situace do plastického stolu

Vedle mobilních prostředků byla pro topografické útvary budována stacionární pracoviště, zejména pro kartoreprodukční odřady a tiskárny náčelníků topografických služeb (NTS) svazků.

Ofsetovou tiskovou techniku kartoreprodukčních odřadů obsluhovali v oboru vyučení vojáci základní služby

Opatření přímé geodetické podpory byla pravidelně procvičována. S letectvem byly procvičovány zejména úkoly geodetického připojování radiotechnických a navigačních prostředků při zabezpečování letištního manévru.

Štáb 1. armádního geodetického odřadu na cvičení

Topografické orgány, útvary a jednotky se zúčastňovaly vševojskových cvičení svazků i svazů a polního velení, cvičení týlu. Součinnostní cvičení s druhy vojsk byla organizována na stupni armád i MNO. Útvary služby se cvičily pro plnění nových úkolů, jakými byly vyhledávání zavalených prostor, rychlé zhotovení měřických podkladů pro rekonstrukci pozemních i podzemních objektů, mostů, komunikací, geodetické připojování radiotechnických a radionavigačních systémů a další, to vše při vysokém tempu a rozmachu bojové činnosti vojsk.

Nově vytvořené topografické útvary a jednotky (u 5. go i nově přidělené důstojníky od zrušených útvarů hlavňového dělostřelectva) bylo nutno stmelit a vycvičit pro plnění úkolů v náročných terénních, povětrnostních a klimatických podmínkách.

Výcvik u geodetických odřadů byl zaměřen na plnění úkolů zabezpečení bojové činnosti vojsk

V oblasti vzdělávání a přípravy byli záložní důstojníci služby připravování ve škole důstojníků v záloze při ŽTU, po zřízení vojenských kateder vysokých škol od r. 1960 při Stavební fakultě ČVUT, od r. 1962 v Bratislavě. Od r. 1960 působily ve všech ústavech závodní školy práce (v dalším období průmyslová škola) se studiem zakončeným maturitou. Po zrušení topografického směru a přípravy topografů-techniků v ŽTU v r. 1966 služba v letech 1971–1974 v Holešově zřídila Roční důstojnickou školu za účelem doplnění uvolněných míst po důstojnících-technicích propuštěných z politických důvodů v období „normalizace“ (1969–1970).

Měřická praxe žáků ŽTU v r. 1962

V oblasti vědecko-technického rozvoje ve vzrůstajícím rozsahu pokračoval vývoj, modernizace a zavádění nových pojízdných i přenosných souprav topografické techniky, speciálních zařízení a pomůcek. V souladu s výzkumnou a vývojovou působností a odpovědností náčelníka služby byl vývoj mobilních souprav a složité techniky zadáván civilním pracovištím. Po r. 1965 se na této činnosti aktivně podílelo oddělení oprav a komparace ÚTZ v Dobrušce.

Zavedením samočinného reléového počítače ZUSE Z11 v r. 1960 a děrnoštítkové soupravy Aritma v r. 1961 do VTOPÚ bylo ve službě zahájeno využívání samočinných počítačů. V r. 1965 byl u 5. go zaveden počítač Cellatron SER-2 B a v r. 1968 do VTOPÚ sálový počítač Minsk 22M. Počítač ZUSE Z11 byl do VTOPÚ zaveden jako druhý v čs. armádě a šestý v tehdejším Československu vůbec. Počítače byly kromě vědecko-technických výpočtů využívány i pro další úkoly. Ve spolupráci s tehdejším Výzkumným ústavem 401 byl vypracován a od 1. 1. 1964 zaveden celoarmádní strojně početní systém evidence map SPEM 320. Na děrnoštítkové technice byly vytvořeny a provozovány báze dat geodetických bodů a báze vojenskogeografických dat objektů na válčišti. Postupně byly zavedeny různé projekty plánování a evidence výroby či evidence spotřeby pracovního času.

Operátorka u prvního samočinného počítače ZUSE Z11

Děrnoštítková souprava Aritma

 Pracoviště děrování štítků

Pracoviště operátora sálového počítače Minsk 22M

Základním dokumentem pro plánování, řízení a realizaci vědecko-technického rozvoje služby se po r. 1960 staly oborové vědecko-technické a ekonomické rozbory, oponované a schvalované na úrovni vědecko-technické rady ministra národní obrany.

Nedílnou součástí vědecko-technického rozvoje bylo zpracování a vydávání služebních předpisů, pomůcek, technických a technologických směrnic, v pozdější době i vlastních vědecko-technických informačních periodik. Byly to zejména vojensko-technické informace, rešerše a překlady předních odborných časopisů, informační spolupráce s příbuznými vojenskými i civilními pracovišti. Na technologické směrnice zpravidla navazovalo zpracování výkonových a materiálových norem, ekonomických normativů a ceníků.

Přes určitou stabilitu se ani služba nevyhnula organizačním či dislokačním změnám. Např. TOd GŠ bylo střídavě samostatné, střídavě součástí operační správy; 5. go dislokovaný při svém vzniku v r. 1962 v Dobrušce byl v r. 1966 přemístěn do posádky Krnov, v r. 1968 do Opavy a v r. 1969 byl převeden do podřízenosti topografického oddělení velitelství Západního vojenského okruhu (ZVO) Tábor.

Faksimile rozkazu GŠ k převedení 5. go do podřízenosti velitelství ZVO Tábor

Vážné problémy v působnosti a činnosti služby a činnosti celé československé geodézie a kartografie v 60. letech minulého století vyvolával sílící tlak SSSR na přísné a důsledné utajování geodetických a kartografických materiálů v S-42 a leteckých měřických snímků. Po složitých jednáních přijala vláda usnesení č. 327/1968, jež ve svých důsledcích vedlo k vytvoření, užívání a údržbě dvou mapových děl středních měřítek, vojenského v S-42 a civilního v S-JTSK.

Vnitropolitický vývoj v Československu v období let 1968 až 1970 a následná normalizační opatření ve svém důsledku vedly k velmi závažným rozhodnutím a opatřením, které ovlivnily činnost armády a v ní i vojenské zeměpisné služby. Československo se stalo federativní republikou, kde kromě federální vlády vznikly vlády České republiky a Slovenské republiky jako vlády národní; v souladu s tím vznikly i národní řídicí orgány civilní geodetické služby. Federalizace se promítla i v organizaci a působnosti velitelských orgánů ČSLA a následně i služby. Velitelství ZVO převzalo od GŠ povinnost v mobilizaci vytvářet velitelství československého frontu; v souladu s tím bylo posíleno topografické oddělení velitelství ZVO, kterému byl přepodřízen 5. go a v mobilizaci vytvářené topografické útvary. Pobočka ÚTZ Kremnica byla přetvořena na samostatnou základnu a podřízena velitelství Východního vojenského okruhu Trenčín.

Došlo k upevnění hegemonie sovětské vojenskopolitické doktríny a jejího vlivu na dění v ČSLA, vedoucí v té době k prohloubení orientace na přípravu k vedení útočných operací. Rozhodování o základních opatřeních a činnostech armád států Varšavské smlouvy příslušelo Spojenému velení. Skupina představitelů Spojeného velení působící po r. 1969 při MNO byla fakticky orgánem prosazujícím sovětské vojenskopolitické zájmy a vojenskou doktrínu v Československu. Obdobně byla řízena a usměrňována i Stálá komise obranného průmyslu Rady vzájemné hospodářské pomoci a její orgány a představitelé působící v republice.

Uvedené skutečnosti spolu s dalšími opatřeními determinovaly možnost samostatného rozhodování velení armády a odrazily se i v činnosti služby.

Rozšířil se zájmový prostor s odpovědností ČSLA za jeho topograficko-geodetické zabezpečení, vznikly nové požadavky na mapy speciálního obsahu (např. fotomapy vojenských výcvikových prostorů, vodních toků, …), vzrostly požadavky na polní výcvik v podmínkách vysokého tempa operací a tomu odpovídající výzbroj. To vše se promítlo do úkolů a možností činnosti služby. Vnější pracovní vztahy a vědecko-technická spolupráce byly důsledně omezeny na armády a orgány států Varšavské smlouvy. Základní orientace úkolů a organizačních opatření vycházela ze závěrů porad náčelníků vojenských topografických služeb armád států Varšavské smlouvy, schvalovaných náčelníkem GŠ ČSLA, resp. z usnesení konferencí geodetických služeb socialistických států, konkretizovaných v plánech společných prací a opatření schvalovaných československou vládou. Při nezbytném respektování koaličních plánů a závazků byly konkrétní úkoly a opatření ve službě odvozovány z požadavků a potřeb daných rozvojem a modernizací ČSLA.

Předsednický stůl na konferenci geodetických služeb bývalých socialistických států konané v r. 1976 v Praze (pátý zprava tehdejší náčelník služby plk. Vahala)

Přínosná a významná byla trvalá spolupráce služby s operačními orgány a druhy vojsk jak při projednávání jejich požadavků a potřeb na topografické podklady a zabezpečení, tak při vojskových zkouškách podkladů a speciálních map vyvinutých a určených pro vojska, při respektování orientace na vedení útočných operací na cizím území. Šlo zejména o názornější topografické podklady pro studium a hodnocení terénních podmínek, pro organizaci součinnosti, o přesnější a pohotovější podklady pro topografické připojování prvků bojových sestav, o mobilní techniku pro pohotové rozmnožování dokumentace štábů a informačních materiálů. Vývoj vedl k vypracování a přijetí nové koncepce druhů a obsahu speciálních map, k výrobě a zavedení speciálních filmů o vojenskogeografických podmínkách, komunikační síti a přírodních překážkách na předpokládaných operačních směrech, k vývoji a zavedení reliéfních map a stolů pro různé stupně velení, k modernizaci a zavedení nových mobilních topografických souprav působících v sestavě štábů. Materiální působnost služby byla rozšířena o novou techniku, o povinnost zásobovat pojízdnými geodetickými a topografickými soupravami také jednotky raketového vojska a dělostřelectva a zeměměřické orgány vojenského stavebnictví.

Snímek z r. 1970 z vojskových zkoušek průchodnosti terénu kolovou a pásovou technikou v rozdílných terénních a klimatických podmínkách k odvození parametrů pro tvorbu mapy průchodnosti terénu

Změny ve vojenskopolitickém klimatu přineslo jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Přijatá koncepce rozumné obranné dostatečnosti a přenesení těžiště úsilí štábů a vojsk do přípravy a výcviku ve vedení obranných operací (boje) vyvolala nové požadavky na topograficko-geodetické zabezpečení ČSLA. Vynikla zejména potřeba podrobných podkladů pro hodnocení terénních podmínek obrany, pro organizaci součinnosti. Byly zvýšeny požadavky na přesnost připojení prvků bojových sestav. První, byť ještě méně přesné digitální modely terénu byly využívány k testování odolnosti vlastní obrany, zejména protivzdušné obrany státu, k hodnocení možných směrů útočné činnosti protivníka.

Tak, jak rostla vybavenost vojsk prostředky autonomní orientace a navigace, klesaly potřeby a rozsah úkolů jejich přímé geodetické podpory, což vedlo v r. 1978 ke sloučení geodetických a kartoreprodukčních odřadů 1. a 4. armády do armádních topografických odřadů. Tabulkové počty byly sníženy i u 5. go, zrušen byl mobilizační úkol vytvářet 10. topografický odřad.

K výraznému snížení počtu osob došlo také na katedře geodézie a kartografie vojenské akademie, který byl v r. 1977 snížen na 20, tedy v podstatě na počet, s nímž katedra začínala v r. 1951. Po třech letech se sice podařilo získat dvě místa navíc, ovšem po dalších čtyřech letech, v r. 1983, se počet opět snížil na 21. K dalšímu poklesu počtů došlo v r. 1988, kdy se katedra znovu vrátila na výchozí počet. Ke změnám došlo v tomto období i ve formě studia. V r. 1979 skončil poslední ročník denního studia studentů s praxí. Další studenti s praxí studovali pouze formou dálkového, později kombinovaného studia. Studium bylo organizováno jako jednostupňové, buď čtyřleté (převážně pro studenty s praxí), nebo pětileté (pro studenty bez praxe).

V oblasti personální práce bylo pro doplnění důstojnického sboru využito v letech 1971–1974 tří běhů Roční důstojnické školy služby; po určité praxi byli někteří z nich povoláváni ke studiu na vojenské akademii. Pro získání a doplnění nových aktuálních znalostí a informací o vědecko-technickém rozvoji v oborech působnosti služby bylo pro vedoucí pracovníky ústavů a polních složek služby v osmdesátých letech (do r. 1991) na vojenské akademii organizováno postgraduální vzdělávání (vyšší akademický kurz, postgraduální kurz apod.).

Praporčický sbor byl doplňován především přímým náborem středoškoláků. Pro doplnění a generační obměnu občanských pracovníků byli v několika bězích vychováváni učni, především polygrafických profesí. Technici a vysokoškoláci byli získáváni přímým náborem mezi absolventy škol potřebných profesí.

Sedmdesátá léta byla mj. charakteristická vědecko-technickým rozvojem, na němž se podílely všechny ústavy služby, katedra, příslušníci služby zařazení na jiných armádních výzkumných pracovištích a od r. 1972 i nově zřízené Výzkumné středisko 090 (VS 090). Přestože cíle a výslednost vědecko-technického rozvoje byly limitovány ekonomickými možnostmi služby, možnostmi československé výzkumné a výrobní základny a dostupností potřebné techniky a technologií na zahraničních trzích, bylo dosahováno velmi dobrých, někde až unikátních výsledků (např. byly položeny teoretické i praktické základy pozdějších digitálních technologií automatizované tvorby produktů služby). Jedním z hlavních iniciátorů tohoto procesu byl náčelník služby plk. Ing. Vladimír Vahala, DrSc. Aktivní účast na úkolech vědecko-technického rozvoje byla pro řadu příslušníků služby podnětem k zahájení vědecké přípravy, kterou prováděla katedra jako školicí pracoviště služby.

Vědecko-technický rozvoj byl v historii služby vždy podmíněn a spjat s aktivním vztahem k výpočetní technice a jejímu využití. Jak již bylo dříve zmíněno, od prvopočátků mechanických počítacích strojů přes stroje elektrické, využití děrnoštítkových počítačů a prvního reléového elektronického počítače ZUSE Z11, služba cílevědomě pokračovala v tomto trendu. Po r. 1970 postupně zavedla a provozovala: počítač Cellatron SER-2 (5. go), sálový počítač Minsk 22M (VTOPÚ), počítače M3T-225 (v polní pojízdné soupravě POČTÁŘ), minipočítač ADT 4100 (automatizovaný kartografický systém (AKS) DIGIKART) (VZÚ a VTOPÚ), ADT 4500 M1 (VS 090), ADT 4700 (VZÚ), SM-5212 (VTOPÚ), stolní 8bitové počítače, zodolněný 8bitový počítač POTAS (v soupravách POČTÁŘ), sálový počítač EC-1033 (VTOPÚ), první 16bitové osobní počítače. Koncem osmdesátých let se poněkud uvolnily možnosti komerčních vztahů, což službě umožnilo nakoupit a zavést moderní techniku a technologie pro fotogrammetrii, polygrafii a osobní počítače.

Sálový počítač EC 1033 výpočetního pracoviště VTOPÚ

Počítačový sál provozu informatiky VZÚ s počítačem ADT 4700

Osmibitový stolní počítač POTAS zabudovaný do polní pojízdné soupravy POČTÁŘ

Jeden z prvních šestnáctibitových mikropočítačů ve VTOPÚ

Od poloviny sedmdesátých let a v počátku osmdesátých let minulého století probíhala druhá velká modernizace technického vybavení katedry geodézie a kartografie. Tato modernizace se týkala především fotogrammetrických přístrojů a souvisela s přechodem na moderní techniku fotogrammetrických univerzálních strojů. V oblasti geodézie byly technické prostředky rozšířené o elektronické dálkoměry a později tachymetry a o radiové a elektrooptické dálkoměry. Katedra též dostala některé astronomické přístroje, například astronomický univerzál Wild T4, či později průchodní stroj – pasážník.

Pasážník na astronomické observatoři katedry

Vybavení bylo doplněno prvními gyroteodolity, později gyroskopickými nástavci. Byly rovněž inovovány výpočetní prostředky, kde došlo k přechodu z mechanických kalkulátorů na elektronické. Stále častěji se též začala používat výpočetní technika, kterou byla vybavována vojenská akademie. V této době došlo též k vybudování nového cvičného bodového pole katedry v prostoru bojiště bitvy u Slavkova.

Slavnostní otevření počtárny na katedře geodézie a kartografie VAAZ v Brně (1973)

Uživatelské programové vybavení pro často specifické potřeby služby bylo nutno v rozhodující míře vyvíjet vlastními silami, a to především v analyticko-projekčním pracovišti VTOPÚ, na katedře, v dalším období i VS 090, VKÚ, VZÚ, ÚTZ a u útvarů služby.

Katedra měla od počátku své existence významný podíl na vědecké přípravě příslušníků služby. Výrazem trvalé péče o kvalitní zabezpečení výuky byl i růst pedagogické kvalifikace učitelů. Katedra od počátku svého vzniku garantovala habilitační a jmenovací řízení pro jmenování docentem a profesorem oborů spjatých se zaměřením katedry – geodézie, kartografie, geodézie a kartografie, vojenská geodézie a kartografie.

Součástí programu vědecko-technického rozvoje bylo i zdokonalení systému plánování, řízení, zásobovací a ekonomické činnosti služby. Vývoj potřebných organizačně-technologických opatření a programového aparátu zajišťovalo analyticko-projekční pracoviště VTOPÚ. Na katedře byl v polovině osmdesátých let řešen jako vědecký úkol návrh komplexního systému elektronizace a kybernetizace služby.

Zřízení VS 090 umožnilo rozvinout další činnosti na podporu vědecko-technického rozvoje. Vytvořilo se oborové vědeckoinformační pracoviště s nezbytnými informačními službami. Pracoviště provádělo tematické rešerše, překlady do hlavních světových jazyků, vedlo státní a oborové normy z okruhu potřeb služby, vedlo fond historicky a právně významných dokumentů o činnosti služby. Vedle Dokumentačního zpravodaje byly vydávány Vojensko-technické informace a Informace pro vedoucí funkcionáře. Zkvalitnila se tvorba topografických služebních předpisů, pomůcek a technických pokynů pokrývajících prakticky celou působnost služby.

Ke zvýšení vědecké úrovně a objektivnosti řízení a posuzování programů a výsledků vědecko-technického rozvoje byla ustavena vědecko-technická rada náčelníka služby, zřízena stálá oponentní komise a oborová atestační komise, jejímž úkolem bylo posuzovat a vyjadřovat stanoviska k návrhům na přiznání vyšších stupňů vědecké kvalifikace (u nositelů vědeckých hodností) a na přiznání vědecko-technického kvalifikačního stupně (u vysokoškolsky kvalifikovaných pracovníků). Sám náčelník služby byl členem vědecké rady ministra obrany.

K závažným programům a posuzování výsledků vědecko-technického rozvoje byly organizovány vědecké konference a semináře, často s přizváním zahraničních odborníků. Mezinárodní vědecko-technická spolupráce byla prováděna po linii geodetických služeb bývalých socialistických států, v rámci technického výboru Spojených ozbrojených sil a v oblasti zpracování vojenských norem Rady vzájemné hospodářské pomoci. Za přínosné bylo možno označit výměnu technických zkušeností, spolupráci při zdokonalování geodetických základů a vývoji geodetické techniky či tvorbě a obnově topografických map.

Jak lze soudit i z mezinárodních ohlasů, služba díky svému cílevědomému úsilí a aktivnímu a tvůrčímu přístupu příslušníků k vědecko-technickému rozvoji získala dominantní postavení v řadě oborů. Bylo tomu tak v oblastech dynamické a kosmické geodézie, využití seismiky, analytické fotogrammetrie, automatizace zpracování kartografických a geografických informací, vývoje databankových technologií, digitálních modelů a forem informací o území, nových přístupů a forem zpracování a poskytování vojenskogeografických informací.

V oblasti mapování byla v r. 1973 zahájena druhá obnova topografických map 1 : 25 000, která byla ukončena v r. 1982. Jejím cílem bylo provést obnovu celé měřítkové řady s podmínkou, aby výchozím podkladem byla topografická mapa 1 : 10 000. Z různých důvodů (např. kapacitní, kvalita podkladů) však byla druhá obnova provedena na podkladech topografických map 1 : 25 000 a současně byla obnovena mapa výškových překážek. Přesto pak byly obnovené topografické mapy 1 : 25 000 vydány pouze z části státního území západně od 15° v. d.

V témže roce služba splnila svůj podíl na topografickém mapování Československa v měřítku 1 : 10 000. Toto svým způsobem ojedinělé mapové dílo již nebylo nikdy obnoveno. Trvalým přínosem tohoto mapování je především zobrazení výškopisu, nejpodrobnějšího v rozsahu celého státního území, který byl převzatý pro tvorbu civilní Státní mapy odvozené 1 : 5 000.

V kartografii je za nejvýznamnější úkol možné právem považovat vývoj AKS DIGIKART (1975–1979), jenž službě umožnil zahájit vývoj programového aparátu a technologií automatizovaného zpracování kartografických a geografických informací. Byly vypracovány a ověřeny tak závažné problémy, jakými byla matematizace a algoritmizace kartografické generalizace a databankové zpracování rozsáhlých souborů kartografických a geografických dat. Přestože se jednalo o systém bez možností interakce s řídicím počítačem o malé kapacitě operační paměti a malé rychlosti, byly vyvinuty a při tvorbě řady speciálních map úspěšně provozovány technologie databankového typu.

Pracoviště automatizovaného kartografického systému AKS DIGIKART ve VTOPÚ

Pracoviště automatizovaného kartografického systému AKS DIGIKART ve VZÚ

I při soudobém poznání a možnostech je oprávněné hodnotit vývoj a provozní využívání AKS DIGIKART jako průkopnický čin, kterým získalo Československo a služba dominantní postavení nejen mezi topografickými službami armád Varšavské smlouvy, ale i v rámci celé Evropy. Byl tím vytvořen teoretický, technický i technologický základ, získány provozní zkušenosti, vznikly kvalifikované výzkumné i pracovní týmy, což ve svém souhrnu představovalo zásadní přínos pro budoucí rozvoj databankových technologií automatizovaného zpracování kartografických a geografických informací. Provozní nasazení AKS DIGIKART bylo zahájeno v r. 1979.

Kresba situace s využitím AKS DIGIKART

Vývojové týmy služby ve spolupráci s výpočetním střediskem GŠ a civilními firmami od r. 1976 intenzivně vyvíjely programové vybavení a ucelené technologie automatizovaného zpracování vybraných speciálních map. Byly vyvinuty a následně úspěšně provozovány technologie automatizovaného zpracování mapy výškových překážek v měřítku 1 : 100 000, mapy geodetických údajů v měřítku 1 : 50 000, mapy lesních hospodářských celků v měřítkách 1 : 5 000 a 1 : 15 000, hraničních náčrtů a map hraniční dokumentace státu. Později k nim přibyla automapa v měřítku 1 : 400 000 i celá škála speciálních map pro letectvo a další.

Výzkum a vývoj neopomíjel ani potřeby zdokonalování a racionalizace konvenčních kartografických metod a technologií. Šlo zejména o zdokonalení metod rytí kartografických originálů a rycích nástrojů, o nové rycí, kopírovací a slupovací rozměrově stálé fólie, o racionalizaci tvorby reliéfních map a velkoplošných reliéfních stolů na tvrdých i měkčených fóliích vhodných pro transport a použití v polních podmínkách. Reliéfní mapy byly vydávány v kladu listů topografických map s překrytem. Z jednotlivých listů bylo možno sestavit reliéfní mapy rozsáhlejšího území, zejména z prostoru republiky, u malého měřítka z vymezených částí Evropy. Reliéfní stoly byly vyhotovovány z území vojenských výcvikových prostorů, případně dalších vybraných prostorů. Pro lepší přehlednost a názornost mapového obsahu byl polohopis i terénní reliéf na reliéfních stolech více generalizován než na reliéfních mapách.

Reliéfní stůl z okolí Hradce nad Moravicí vyrobený příslušníky 5. go

Péčí katedry geodézie a kartografie byla rozvíjena teorie kartografické generalizace a jejího matematického modelování a kartografické rajonizace podle geografických charakteristik a statistických závislostí. Tyto teoretické práce byly zejména uplatněny při zpracování Vojenského zeměpisného atlasu, který byl vydán v r. 1975 a který se zařadil mezi nejvýznamnější světová kartografická díla té doby. Dále byla na katedře zahájena etapa úvodních studií automatizovaných technologií kartografické tvorby a využití digitálních dat pro automatizovanou kartometrii. Pozornost byla na katedře věnována též zabezpečení kvalitní topografické přípravy po stránce metodické i studijní a významné práce byly zpracovány i v oblasti obnovy topografických map.

Plk. prof. Ing. Erhart Srnka, DrSc., a prof. Ing. Lubomír Lauermann, CSc., při práci na koncepci Vojenského zeměpisného atlasu

V kartografii se postupně prosazovala specializace ústavů: VKÚ byl orientován na kartografické zpracování topografických map topograficky zpracovaných zejména ve VTOPÚ, VZÚ byl zaměřen především na tvorbu map speciálních a účelových, na které se v oboru geodézie a geofyziky podílel i VTOPÚ. V souladu s tím hlavní část úkolu kartografického zpracování obnovovaných map trvale plnil VKÚ. Do r. 1974 se VZÚ a VKÚ podílely na dokončovacích pracích tvorby Vojenského zeměpisného atlasu. Všechny ústavy se do r. 1973 podílely na dokončení kartografického zpracování výsledků topografického mapování v měřítku 1 : 10 000.

Pracoviště geodetických a topografických podkladů VTOPÚ

Pracoviště kartolitografie VKÚ

V kartografické reprodukci a tisku byl nadále nosným úkolem tisk map – ve VZÚ především speciálních, ve VKÚ topografických – a ostatních topografických podkladů a pomůcek. Pro obměnu zastaralých vydání map u vojsk a ve skladech služby a pro pohotovou kompletaci „standardních souprav map“ bylo významné rozhodnutí souběžně tisknout topografické mapy měřítek 1 : 50 000, 1 : 100 000 a 1 : 200 000 v rámci jedné topografické mapy měřítka 1 : 200 000.

Rozvoj této oblasti byl v rozhodující míře závislý na možnostech dovozu nové techniky. Pro redakčně-sestavitelskou přípravu tiskovin různého obsahu, pro sazbu a přípravu tiskových předloh se osvědčily editační systémy. Při přípravě tiskových předloh z barevných originálů se uplatnily polygrafické skenery provádějící rozklad barev pro následný tisk standardním čtyřbarvotiskem (CMYK) a kontrolní náhledové systémy. V technologii sazby se prosadila titulkovací a stránková fotosazba. V sedmdesátých letech byly ve VZÚ používány fotosázecí stroje na principu postupného promítání znaků, zejména Diatype, FA 500 a FA 1000.

V sazbě byl ve VZÚ využíván titulkovací fotosázecí stroj Diatype

Předchozí: Vojenská geografie po druhé světové válce (1950-1960) 

Následující: Vojenská geografie na přelomu 80. a 90. let minulého století (1985-1994)

Zpět: Historie vojenské geografie