Úvodní stránka > Vojenská geografie v letech 1935-1949

Vojenská geografie v letech 1935-1949

Vojenská geografie v období válečného ohrožení státu

Po nástupu Hitlera k moci v Německu a nárůstu nebezpečí ohrožení republiky, byly upřesněny mobilizační úkoly VZÚ a služby. Kromě velitelství válečného vyměřování měl VZÚ úkol postavit za mobilizace tři geodeticko-topografická oddělení armád a sedm topografických oddělení armádních sborů. Součástí uvedených oddělení, kromě složek měřických, byla již i mobilní kartoreprodukční pracoviště pro přímé zabezpečení potřeb štábů. Vzrostla i účast jednotek válečného vyměřování na cvičeních s vojsky. Příslušníci služby byli vysíláni na polní stáže k jednotkám dělostřeleckého měřického průzkumu, a naopak VZÚ prováděl zdokonalovací geodetický výcvik důstojníků dělostřeleckého průzkumu.

K prohloubení vazeb činnosti ústavu s operačními plány a potřebami armády byla v Operačním oddělení HŠ zřízena samostatná funkce důstojníka pro styk s VZÚ. Vybraní příslušníci služby se zúčastnili průzkumu a prováděli vyměřovací práce, geologický a hydrogeologický průzkum při výstavbě hraničních opevnění a při dalších opevňovacích pracích.

K zajištění pohotovosti a bezpečnosti byly zásoby map dosud uložené ve VZÚ rozděleny do tří skladů: v Praze, ve Valašském Meziříčí a v Ružomberku. Vzhledem k růstu nebezpečí leteckého napadení Prahy byla v r. 1937 zahájena výstavba záložního pracoviště ústavu na Slovensku v Harmanci. Lze soudit, že výstavba záložního objektu v Harmanci byla součástí záměru vybudovat záložní polygrafickou kapacitu pro státní potřeby, tj. nejen tisk map, ale i státních cenin a dokumentů.

Sklady map ve VZÚ ve třicátých letech minulého století

Z obdobných důvodů byla přijata opatření k utajování prací a podkladů prováděných a zpracovávaných ve službě. Týkala se zejména prostorů a obsahu geodetických prací, budování sítí dělostřeleckých pevných bodů, zpřesňování topografických podkladů v příhraničních oblastech. Úkoly geodeticko-topografické přípravy obrany území státu vzrostly pro geodety o 180 %, pro topografy o 130 % a stejně tak v tisku o 100 %. Tabulkové počty vojenských osob i civilních pracovníků VZÚ vzrostly do r. 1938 o 100 %. S ohledem na vysoké počty pracovníků a růst úkolů vznikl záměr na rozšíření objektu VZÚ. Vzhledem k dalšímu vývoji situace k realizaci záměru nedošlo.

Potřeby průzkumu, udávání cílů, přípravy a řízení paleb dělostřelectva a další si vyžádaly doplnit do map dotiskem pravoúhlou kilometrovou síť; zvolena byla síť Křovákova zobrazení, která byla dotiskována do topografických map 1 : 25 000 a speciálních map 1 : 75 000. Vzhledem ke kartografickému zobrazení uvedených map a polohové přesnosti jejich obsahu byla přesnost a měřická využitelnost doplněné kilometrové sítě nízká a měla využitelnost především jako síť orientační.

Ve spolupráci s dělostřelectvem bylo u 331. dělostřeleckého měřického pluku zřízeno Ústředí pro zjišťování pevných bodů. Úkolem ústředí bylo určovat souřadnice významných terénních předmětů (např. boží muka) i terénních předmětů stálého charakteru a dobré identifikovatelnosti (např. křižovatky cest) a následně zpracovávat seznamy jejich souřadnic.

Rostoucí odborná náročnost úkolů i přijímání a výchova nových příslušníků si vyžádaly zajistit přesnost a jednotnost provádění prací. Obdobně bylo třeba řešit jednotnost a kvalitu topografické přípravy velitelů i jejich znalosti geografických podmínek možných operačních směrů. Jednou z cest k tomu bylo zpracování a vydávání odborných předpisů a pomůcek. Tomuto úkolu byla věnována systematická pozornost.

Základní náplní práce VZÚ byly úkoly pro obranu státu. Na objednávku byly prováděny práce pro vojenské složky, státní orgány a úřady a volnými kapacitami kartografie a reprodukce i pro podniky a osoby soukromé. Ústav své výrobky, tedy i mapy, zásadně prodával, a to za ceny rozdílné pro vojenské nebo civilní zákazníky.

Dne 7. prosince 1937 navštívil VZÚ prezident republiky dr. Edvard Beneš v doprovodu ministra obrany Františka Machníka a náčelníka HŠ armádního generála Ludvíka Krejčího. Podrobně si prohlédl a ocenil výsledky geodetických a mapovacích prací prováděných a určených pro potřeby obrany státu.

Prezident republiky dr. Edvard Beneš při návštěvě VZÚ (1937)

V r. 1937 po onemocnění a náhlém úmrtí velitele VZÚ brig. gen. PhDr. Antonína Basla byl velitelem VZÚ a náčelníkem služby ustanoven plk. PhDr. Jiří Čermák.

V r. 1938 byly práce přerušeny květnovými opatřeními ostrahy státní hranice a zářijovou mobilizací, po níž následoval osudný mnichovský diktát. Vojenská zeměpisná služba plnila a splnila své mobilizační úkoly. Pod řízením plk. Čermáka bylo vytvořeno velitelství válečného vyměřování a stanoveny odborné jednotky a orgány. Byly aktivovány sklady map. Početní stavy VZÚ byly doplněny na válečné počty. V rámci zajišťovacích prací byly zhotoveny bezpečnostní kopie základních materiálů a podkladů, byl vybudován bezpečnostní archiv a současně skartovány vybrané písemnosti.

Výřez generální mapy 1 : 200 000 (1923, Praha)

Po přijetí mnichovské dohody (30. října 1938) byla i vojenská zeměpisná služba demobilizována a postavena před nové úkoly. Ze zabraných příhraničních území bylo stanoveno předat Německu, Polsku a Maďarsku geodetický měřický elaborát, kartografické podklady, mapy i část měřické a reprodukční techniky. Další předávání podkladů následovalo po osamostatnění Slovenska a záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem.

Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu (14. března 1939) byl na Slovensku k 1. září 1939 oficiálně ustaven Vojenský zeměpisný ústav se sídlem v Banské Bystrici (od r. 1940 v Bratislavě). Základ necelých třiceti příslušníků ústavu tvořili odborníci vojenské zeměpisné služby slovenské národnosti, kteří v r. 1939 přišli z Prahy. Úsilí ústavu po modernizaci technologií, zejména mapovacích prací, vedlo v r. 1941 k vytvoření Fotogrammetrického ústavu Bratislava vedeného pozdějším prof. Dr. Ing. Pavlom Gálom. Jednou z prvních prací ústavu bylo zpracování hraničního operátu moravsko-slovenských a maďarsko-slovenských hranic, a to ve formě fotomap v měřítku 1 : 5 000. Kromě toho ústav zpracoval řadu map pro státní orgány a školy i první, z odborného hlediska zdařilou, reliéfní mapu Slovenska; tím položil základy pozdější úspěšné tradice tvorby reliéfních map

Díky prozíravosti příslušníků služby byly ode všech materiálů pražského VZÚ již od r. 1938 pořizovány kopie, které byly ukrývány mimo prostory VZÚ. Jednalo se o 25 aut materiálu, který německá branná moc mohla potřebovat – zejména cenných přístrojů, teodolitů, dalekohledů, tisíce filmů a leteckých snímků, litografických desek, negativů apod.

Materiál byl umístěn v objemných sklepech Ministerstva vnitra v Praze III na Tržišti a ve smíchovské kapli v Holečkově ulici v Praze. Služba se rovněž podílela na vytýčení a demarkaci nových hranic republiky a urychleném zpracování a vydání map s vyznačením nových hranic státu. Přesto, že koncem roku 1939 došlo k prozrazení akce a zabavení části materiálu, umožnilo využití zachovaných podkladů rychlou obnovu činnosti a produkce služby po osvobození v květnu 1945.

V březnu 1939 byly nacistickým Německem okupovány Čechy, Morava a Slezsko a byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Velice rychle byl Němci také zabrán VZÚ. Na počátku okupace velitel ústavu plk. Čermák zrušil s okamžitou platností popisný odbor a nařídil skartovat jeho veškerou dokumentaci, aby nemohla být zneužita okupanty.

Protektorátní vláda, řešíc rozpuštění československé armády, rozhodla VZÚ nerušit, ale přepodřídit jej Ministerstvu vnitra. Dne 18. dubna 1939 byl ústav převzat s novým názvem Zeměpisný ústav Ministerstva vnitra (ZÚMV). Ústav zůstal do konce r. 1939 zachován jako celek v původní budově; ve svých funkcích zůstala i většina vedoucích pracovníků již jako civilní osoby. Dozorčí správou nad ústavem byl pověřen vysoký úředník říšského Reichsamt für Landesaufnahme.

Koncem r. 1939 musel ZÚMV historickou budovu ústavu opustit a předat s veškerými podklady a technikou německé správě, budoucímu vojenskému Kriegskarten und Vermessungsamt Prag. Ústav byl přestěhován do Veletržního paláce, reprodukční odbor a fotogrammetrické oddělení do bývalé tiskárny firmy Šulc. V té době došlo nedůslednou konspirací k prozrazení akce ukrývání materiálu. Část ukrytého materiálu byla odhalena, zabavena a proběhlo rozsáhlé zatýkání důstojníků ústavu – mnozí byli dlouhodobě vězněni, popraveni nebo posláni do koncentračních táborů.

Přes perzekuci odbojová činnost různými formami pokračovala. Některým bývalým příslušníkům ústavu se podařilo dostat do zahraničního odboje, jiní se zapojili do vojenského odboje domácího. Mnozí se zúčastnili Slovenského národního povstání a partyzánského boje. Podle dostupných pramenů to byli v zahraničí například genmjr. Alfréd Ressel, příslušník československé jednotky ve Francii, pak v Anglii a Sovětském svazu, plk. gšt. Bohumír Kobliha, příslušník československé jednotky v Africe, pozdější velitel VZÚ. V domácím odboji plk. gšt. Josef Churavý, zatčený v roce 1942, plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimil Blahák, pozdější velitel VZÚ, zatčený v roce 1941, který se v roce 1945 útěkem z vězení zachránil před popravou.

Jména na pamětní desce v historické budově VZÚ připomínají jedenáct příslušníků vojenské zeměpisné služby, kteří položili své životy v boji za národní svobodu a obnovení československé samostatnosti:

Plk. gšt. Josef Churavý (brig. gen. in memoriam), narodil se v r. 1894, přednosta popisného odboru a od r. 1939 zástupce velitele VZÚ Praha. Ve funkci zástupce velitele VZÚ zajistil se svými spolupracovníky odvoz a ukrytí různých přístrojů, geografických podkladů a materiálů před německými okupanty mimo objekt VZÚ. Za tuto činnost byl v červenci 1940 odsouzen k trestu smrti za velezradu a sabotáž. Odešel do ilegality a zapojil se do činnosti organizace Obrana národa, jejímž cílem bylo vybudování podzemní armády a v případě příznivých okolností zahájit boj s německými okupanty. Po zradě byl plk. Churavý zatčen gestapem 9. října 1941 a surově několik týdnů vyslýchán. Odpovídal na všechno, co se týkalo jeho osoby, ale jiná jména ani adresy spolupracovníků neprozradil. Dne 30. června 1942 byl podruhé odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne byl v 19:30 na kobyliské střelnici popraven.

Plk. gšt. Josef Churavý

Plk. Ferdinand Houdek, narodil se v r. 1892, zástupce přednosty popisného odboru VZÚ Praha. Umučen v lednu 1942 ve věznici v Litoměřicích.

Plk. František Mašek, narodil se v r. 1892, příslušník popisného odboru VZÚ Praha. Umučen v listopadu 1943 v káznici Břeh u Vratislavi.

Pplk. Ing. Karel Juračka, narodil se v r. 1890, náčelník konstrukčního oddělení VZÚ Praha. Zemřel 29. 6. 1940 ve věznici v Praze.

Mjr. Bohumil Jaroš, narodil se v r. 1899, příslušník evidenčního oddělení kartografického odboru VZÚ Praha. Zemřel 3. 9. 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi.

Škpt. Ing. Viktor Ozábal, narodil se v r. 1913, příslušník astronomicko-geodetického odboru VZÚ Praha a pak VZÚ Bratislava. Padl 21. 9. 1944 za Slovenského národního povstání v boji u Vrútek.

Škpt. Ota Velínský, narodil se v r. 1910, příslušník fotogrammetrického oddělení VZÚ Praha, letec fotoletecké skupiny. Umučen 30. 9. 1942 ve věznici na Pankráci v Praze.

Škpt. Richard Stehlík, narodil se v r. 1884, příslušník kartografického odboru VZÚ Praha. Zastřelen na jaře 1945 v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Ppor. Michal Ridoško, narodil se v r. 1917, příslušník VZÚ Bratislava. Padl během Slovenského národního povstání v boji u Horné Štubni v říjnu 1944.

Rtm. Benjamin Ďurčík, narodil se v r. 1913, příslušník VZÚ Bratislava. Padl v partyzánských bojích u Jasenia na jaře 1945.

Voj. Jozef Lackovič, narodil se v r. 1927, elév VZÚ Bratislava. Padl během Slovenského národního povstání v bojích u Strečna na podzim 1944.

Pamětní deska v budově bývalého VZÚ

Vládním nařízením č. 298/1942 Sb. byly naplněny snahy některých zeměměřických kruhů o centralizaci veškerých zeměměřických činností. Dne 26. září 1942 byl zřízen Zeměměřický úřad Čechy a Morava (ZÚČM), do jehož čela byl postaven komisař – říšský Němec z vedení Reichsamt für Landesaufnahme. Kromě ZÚMV byly do úřadu začleněny i triangulační kancelář Ministerstva financí a nivelační odbor Ministerstva veřejných prací a další; mimo zůstal pouze katastr. Z úřadu byli propuštěni všichni bývalí legionáři; záměrně bylo omezováno i zaměstnání 176 bývalých příslušníků VZÚ, kteří po propuštění byli dáváni k dispozici pro tzv. totální nasazení.

V oborech geodézie a astronomie byl proveden převod československých geodetických základů do německého vojenského souřadnicového systému DHG (Deutsches Heeresgitter) a říšského souřadnicového systému DRG (Deutsches Reichsgitter) určeného pro velkoměřítkové práce. Pro výpočty byly nasazeny elektrické počítací stroje.  Rutinní činností byla delimitace a demarkace česko-slovenské státní hranice.

Byla dobudována a zaměřena nová délková základna Sadská – Veliš. Vybrané body základní trigonometrické sítě byly doměřeny na úroveň Laplaceových bodů. Pokračovalo zhušťování trigonometrické sítě do V. řádu zejména na Moravě a ve výcvikových prostorech wehrmachtu.

V r. 1942 byla zahájena systematická tíhová měření statickým gravimetrem a zahájeny práce na určení převýšení geoidu nad elipsoidem – činnosti vytvářející základy fyzikální geodézie.

Topografové zahájili v r. 1940 mapování v prostoru Moravy a v určených výcvikových prostorech wehrmachtu, a to v měřítku 1 : 25 000, v Gauss-Krügerově zobrazení, v souřadnicovém systému DHG, v německém kladu listů a značkovém klíči. Dílčí práce byly provedeny v měřítku 1 : 10 000 v systému DRG (např. v prostoru Štěchovice). Pokračovala reambulace původních map měřítka 1 : 25 000. Do map měřítek 1 : 25 000 a 1 : 75 000 získaných ze zásob československé armády byla doplňována kilometrová síť v DHG.

V nově vytvořeném fotogrammetrickém odboru po vybavení překreslovači a stereoplanigrafem Zeiss bylo zahájeno stereofotogrammetrické mapování v měřítku 1 : 25 000; zmapováno bylo jen asi 2 100 km². Pozemní fotogrammetrie vedle prací na vlastním území plnila technicky zajímavý úkol mapování v Norsku v měřítkách 1 : 2 000 a 1 : 5 000 za účelem zpracování projektu železniční trati.

Úkolem kartografie a kartolitografie bylo především opravit na mapách hranice ČSR na hranice protektorátní a doplnit do nich německé názvosloví. Zvolená technologie jejich přítisku v jiné barvě, než měly původní mapy, uchránila tiskové podklady před znehodnocením. Pokračovala tradiční tvorba dvojjazyčných map pro školy a veřejnost. Prosadily se nové racionalizační postupy – použití rozměrově stálé fólie typu astralon pro kresbu, kopírování, tvorbu masek a montáž, vtiskování názvosloví strojkem Wulkov a další.

V reprodukci po zavedení dvoubarvových ofsetových strojů formátu až A0 a zinkových tiskových desek schopných po přebroušení vícenásobného použití nabýval převahu ofsetový tisk.

Lze říci, že i v této těžké době se v zeměměřické činnosti uplatnily nové metody, technologie a materiály, které bylo možno využít po válce. Po zavření českých vysokých škol byla značně omezena výchova nových zeměměřičů. K překonání tohoto stavu byl pro 21 maturantů – příslušníků ZÚČM – uspořádán abiturientský učební běh pro zeměměřictví při vyšší průmyslové škole stavební v Praze. Kurz absolvoval i pozdější náčelník topografické služby plk. Ing. Vladimír Vahala, DrSc.

Výřez topografické mapy 1 : 25 000 z r. 1943 (Gauss-Krügerovo zobrazení, DHG; zmenšeno)

Po skončení války a obnovení samostatnosti Československa byly v souladu s ústavním dekretem prezidenta republiky č. 11, vydaným 3. srpna 1944 a stvrzeným zákonem č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku, státní a vojenské orgány (v tom i vojenská zeměpisná služba) obnoveny ve stavu, organizaci a s působností platnými před 15. březnem 1939. Do pražského VZÚ byl včleněn i VZÚ bratislavský.

I přesto, že objekt ústavu zůstal nepoškozen, obnovení činnosti služby vyžadovalo mimořádné úsilí a obětavost. Byl oddalován návrat bývalých příslušníků ústavu, protahovala se delimitace a vrácení zachovaných geodetických a kartografických podkladů. V této situaci se prokázal význam a přínos odboje příslušníků služby, díky kterému bylo možno z uchráněných kartografických a reprodukčních podkladů pohotově vytisknout a zabezpečit státní orgány a armádu mapami.

Prvním poválečným velitelem služby a VZÚ se stal plk. zem. PhDr. Jiří Čermák, který ve funkci setrval do 30. května 1945. Podle předválečných zásad byl 1. června 1945 velitelem služby ustanoven důstojník zbraní plk. gšt. Bohumír Kobliha, příslušník československé jednotky ve Velké Británii. Po něm se 1. října 1948 stal velitelem služby a VZÚ dosavadní zástupce velitele plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimil Blahák.

Proslov velitele VZÚ plk. gšt. Bohumíra Koblihy při příležitosti prvního výročí ukončení druhé světové války

Vojenská přehlídka příslušníků VZÚ

Postupně se do služby vrátila značná část jejích dřívějších příslušníků. Posilou byli i příslušníci československých zahraničních jednotek, účastníci Slovenského národního povstání, odbojoví pracovníci a vězni z nacistických koncentračních táborů. Vojenský zeměpisný ústav, představující i po r. 1945 jedinou a všestrannou kapacitu vojenské zeměpisné služby, byl obnoven s respektováním zásad Košického vládního programu a národnostního klíče. Služba tak dosáhla v krátké době pohotovosti k převzetí a plnění naléhavých úkolů ve prospěch obnovy státu, jeho ekonomiky, řízení, bezpečnosti a obrany.

V letech 1946–1947 byl obnoven záměr z předválečného období vybudovat na Slovensku v Banské Bystrici a Harmanci záložní pracoviště pražského VZÚ. Tento úmysl byl realizován v r. 1948, kdy byla vytvořena pobočka VZÚ v Banské Bystrici s názvem Vojenský zeměpisný ústav – odloučená část Banská Bystrica. V r. 1949 byla tato pobočka ustanovena jako samostatný subjekt pod názvem 2. VZÚ Banská Bystrica. Sídlo zařízení bylo v Banské Bystrici s pracovišti v Harmanci.

Poznatky z právě skončené světové války vyžadovaly i od vojenské zeměpisné služby přehodnocení řady dřívějších koncepcí a zásad. Široký rozmach bojové činnosti, nové druhy bojové techniky a zbraní a daleký dosah jejich činnosti si vynutily mít na celém zájmovém území přesné geodetické podklady a systémy souřadnic, jednotné, přesné a obsahem aktuální mapové dílo a prostředky a síly pro rychlé zásobení vojsk mapami, pro rozvíjení geodetických sítí k připojení prvků bojových sestav. Bylo třeba vytvářet nové druhy speciálních map pro nové druhy vojsk.

Rozhodující velmoci tyto potřeby řešily především zavedením kontinentálních souřadnicových systémů, celosvětově použitelných kartografických zobrazení, zavedením nových metod mapování s využitím leteckých snímků a fotogrammetrie, stejně jako výkonného ofsetového tisku map s včasným vytvářením jejich zásob, vytvářením geodetických, topografických a kartografických jednotek působících v sestavě polních vojsk a určených k pohotovému zabezpečení jejich potřeb.

Poválečná státní politika a orientace ČSR a zásady, které pro armádu stanovil Košický vládní program, předurčovaly i orientaci a činnost vojenské zeměpisné služby a stanovily úkol unifikace geodetických a kartografických základů se Svazem sovětských socialistických republik (SSSR).

I přes složité organizační a politicko-vojenské problémy služba pokračovala v plnění vojenskoodborných úkolů:

– geodeti přistoupili k doplňování trigonometrické sítě nižších řádů a zhušťování podrobných bodových polí v pohraničních oblastech a v nově zřizovaných vojenských výcvikových prostorech;

– topografové se podíleli na vytyčení, zaměření a demarkaci státní hranice ČSR–SSSR;

– kartografové pro zabezpečení vojenských a státních orgánů urychleně zpracovali přehledné mapy území státu a střední Evropy v měřítku 1 : 300 000 a 1 : 500 000, pro letecký provoz pak navigační mapu v měřítku 1 : 1 000 000;

– geografové se zaměřili zejména na vyhodnocení zkušeností z druhé světové války a nastavení nového zaměření popisného odboru VZÚ;

– reprodukční pracoviště plnilo velmi mnohotvárné úkoly

– od tisku map až po pohotové zajišťování služebních tiskovin pro velení armády;

– vedle těchto do jisté míry operativních úkolů se postupně prosazovalo řešení koncepčních problémů a rozhodnutí; k jejich vědeckému, technickému a organizačnímu rozpracování a zajištění napomohl v r. 1947 v ústavu zřízený studijní a výzkumný odbor.

V r. 1949 byla vydána výroční zpráva popisující činnost Vojenského zeměpisného ústavu v období 1935–1945

Prohlídka plastického stolu s trigonometrickou sítí v rámci návštěvy VZÚ ministrem národní obrany armádním generálem Ludvíkem Svobodou (1949)

V oboru geodézie bylo zahájeno řešení volby a zavedení kontinentálního souřadnicového systému. Prvním, dočasným krokem bylo zavedení Souřadnicového systému 1946 (S-46). Koncem r. 1949 byl požádán československý NKGG o vypracování návrhu na převedení Souřadnicového systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální (S-JTSK) do sovětského Souřadnicového systému 1942 (S-42) na elipsoidu Krasovského. Komise NKGG složená z předních odborníků vypracovala několik variantních návrhů. Řešení převodu bylo svěřeno Ing. Miloši Pickovi, jehož návrh byl svou výslednou přesností hodnocen jako plně způsobilý pro mapování v měřítku 1 : 10 000 a menším. Nový systém byl označen jako Souřadnicový systém 1952 (S-52).

Topografické práce byly zpočátku orientovány na rychlou revizi speciálních map měřítka 1 : 75 000 s využitím leteckých snímků s důrazem na komunikace a lesní porosty. Až do konce r. 1948 pokračovalo topografické mapování v měřítku 1 : 20 000 v Křovákově zobrazení zahájené v r. 1933 (tzv. definitivní mapování). Současně byl plněn naléhavý úkol nahradit všechny dosud cizojazyčné názvy na mapách z území státu názvoslovím českým nebo slovenským.

Dne 20. listopadu 1947 MNO na základě návrhu VZÚ svým rozhodnutím stanovilo, že nové mapování i tvorba odvozených map v československé armádě budou prováděny v Gauss-Krügerově zobrazení, v S-46 a pětinovém dělení kladu listů. Jak již bylo zmíněno, práce na tvorbě odvozených „prozatímních“ map 1 : 50 000 zahájené na podzim r. 1949 v odloučené části VZÚ v Banské Bystrici byly pro nevyhovující kvalitu začátkem r. 1950 zastaveny.

V dubnu 1950 nařídilo MNO zahájit unifikaci československého vojenského mapového díla s mapami SSSR. Výsledkem bylo zpracování a vydání tzv. prozatímních map měřítek 1 : 50 000 a 1 : 100 000 v S-46 a map měřítka 1 : 200 000 již v S-52, vše v sovětském kladu a nomenklaturním označení mapových listů a značkovém klíči (úkol byl úsilím celé služby splněn za necelé 4 roky – v letech 1952 až 1955). Nedostatek vycvičených kartografických kresličů byl kompenzován tím, že originály map byly kresleny v tzv. pracovním měřítku, tj. v měřítku mapy zvětšeném o 1/3. Nepřesnost a nižší kvalita kresby se při následném zmenšení do měřítka mapy prakticky eliminovaly. Současně bylo z rozhodnutí MNO v r. 1949 zahájeno nové topografické mapování západních a jihozápadních pohraničních oblastí Čech již v měřítku 1 : 25 000, v Gauss-Krügerově zobrazení, v S-46 a v pětinovém kladu mapových listů. Tyto práce byly ukončeny v r. 1952, kdy byla zahájena příprava na nové mapování již v S-52 a v šestinovém kladu mapových listů.

Prvním krokem k tomu, aby se československé topografické mapy přiblížily moderní mezinárodní koncepci a potřebám soudobé armády, bylo zpracování a vydání „map prozatímního vydání“. Je nutno říci, že tyto mapy pokrývající jednotně celé území státu byly příznivě přijaty a využívány nejen armádou, ale i státní správou, hospodářskými a vědeckými orgány.

Do plnění odborných úkolů se obtížně prosazovala fotogrammetrie. Vojenský zeměpisný ústav měl v té době již kolektiv zkušených pracovníků a nezbytné vybavení pro řadové měřické snímkování i přístroje pro mono a stereoskopické vyhodnocování; jeho organickou součástí byla i fotoletecká skupina. Při mapování však byla ještě po dlouhou dobu prakticky využívána především jednosnímková fotogrammetrie pro doplňování polohopisu. Stereofotogrammetrie byla později využívána pouze k vyhodnocování výškopisu; polohopis se pantografoval z katastrálních map. V r. 1949 absolvoval pplk. Vladimír Kop cestu do Francie k získání poznatků o uplatnění letecké fotogrammetrie v topografickém mapování, což byla na dlouho poslední návštěva a konzultace u západoevropských geografických služeb.

Fotogrammetrický vyhodnocovací přístroj Stereoplanigraf Zeiss C 5

V kartografické reprodukci a tisku se postupně prosazovaly nové moderní technologie a materiály. Pro tisk byly dodány dvoubarvové stroje formátu až A0, ve fotoreprodukci, kopírování a montáži se začal prosazovat rozměrově stálý plochý film, montážní a kopírovací fólie a světlocitlivé vrstvy umožňující mimo jiné efektivní výrobu a archivaci ofsetových tiskových podkladů. V tisku převládl vícebarevný a velkoformátový ofsetový tisk, díky němuž měsíční produkce map a služebních tiskovin byla vyšší než celá předválečná mobilizační zásoba armády.

Popisný odbor navázal hned po osvobození na práce přerušené okupací. Především shromáždil vlastní elaboráty, které byly ukryté na různých místech před okupanty, a dále obdobné práce německého generálního štábu rozptýlené u různých velitelství. Pečlivě byly studovány zkušenosti z poslední války, zejména vliv motorizace, masového nasazování letectva, tankových svazů a uskupení dělostřelectva, vysoké manévrovosti a rychlosti operací. Z nich bylo odvozeno a vypracováno nové zaměření a program práce odboru, opírající se o úzkou spolupráci s operačními orgány Generálního štábu (GŠ) čs. armády a orgány průzkumu.

Výřez topografické mapy 1 : 20 000 z r. 1948 („definitivní mapování“, Křovákovo zobrazení)

Náročným se stalo obnovení archivu podkladů a knihovny. Předválečný fond VZÚ byl roztříštěn do různých státních i oblastních archivů a muzeí. Cennou pomocí pro začátek byly soubory map československého území vytištěné vítěznými mocnostmi a předané ústavu Velkou Británií a SSSR.

V souladu s růstem úkolů vojenské zeměpisné služby, ekonomickými možnostmi, ale i s přihlédnutím k zásadám národnostní politiky a žádostem slovenských příslušníků pracujících v pražském ústavu byl postupně řešen rozvoj organizační struktury služby. Tak byly po r. 1945 vytvořeny samostatné ústřední sklady map (Praha, Kremnica) a ústřední sklad technického materiálu Praha. Od r. 1947 po vyjasnění majetkových vztahů a perspektivy byly postupně upravovány a obnovovány objekty v Harmanci s určením pro kartoreprodukční, tiskárenské a skladové provozy služby. V letech 1948–1950 byly v Banské Bystrici vytvořeny podmínky pro zřízení a činnost odloučené kartografické části VZÚ.

Potřeba doplnění služby kvalifikovanými pracovníky byla řešena obnovením dřívějších forem odborné přípravy. Již v r. 1945 zahájila činnost topografická škola a v r. 1946 geodetická škola (obě zřízeny ve VZÚ, v r. 1951 přesunuty do Vojenského topografického ústavu Dobruška – VTOPÚ, zrušeny v r. 1953). Od r. 1947 byla obnovena výchova elévů VZÚ a v r. 1949 zahájena příprava vojenských učňů ve Vojenském výcvikovém středisku zřízeném ve VZÚ.

Bylo podporováno studium gážistů při zaměstnání, včetně získání doktorátu RNDr. nebo Dr. Ing. Od r. 1948 byli v rámci bývalé Vojenské inženýrské akademie (VIA) Praha připravováni studiem na ČVUT noví vojáci – zeměměřičtí inženýři. Postupně se zlepšovalo i sociální postavení příslušníků, zejména rotmistrů, kteří byli vesměs povýšeni do důstojnických hodností.

 

[Předchozí: Vojenská geografie za první republiky (1918-1934). Následující: Vojenská geografie po druhé světové válce (1950-1960)]

 

 

Nahoru