Úvodní stránka > Vojenská geografie v letech 1918-1934

Vojenská geografie v letech 1918-1934

Vojenská geografie za první republiky

Bezprostředně po vzniku samostatné Československé republiky (ČSR) byly její vládní a vojenské orgány nuceny řešit složité úkoly – prosadit suverenitu nového státu na celém území, zajistit jeho obranu, konstituovat správu státu a řízení hospodářství i zásobování, zabezpečit činnost československé delegace na mírových jednáních v Paříži i v reparačních orgánech působících ve Vídni. Ke všem těmto úkolům byly třeba aktuální geodetické a mapové podklady.

Zásoby rakouských map nalezené na našem území u jednotlivých vojenských oddílů a úřadů byly jen nepatrné a kroky učiněné k získání nutného kartografického materiálu ve Vídni se setkávaly s nezdarem. Vídeňský Vojenský zeměpisný ústav Československu zpočátku úplně odepřel prodej map; později se prodej uskutečňoval jen za velkých obtíží. Proto bylo nutné urychleně zahájit organizování mapovacích, kartografických a reprodukčních prací.

Uvedené potřeby vedly k tomu, že necelý měsíc po vyhlášení samostatnosti vydalo vrchní velitelství československé branné moci rozkaz číslo 8 o zřízení své nové součásti – oddělení pro vojenské zeměpisné záležitosti (kartografie). Jeho vedoucím byl ustanoven pplk. Alois Hlídek, bývalý příslušník vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu. Současně byly vydány rozkazy č. V.o. 7294 o odevzdání map a kartografického materiálu a č. V.o. 3-K.o. o odevzdání měřických přístrojů, které se nacházely na území ČSR.

Faksimile rozkazu číslo 8

Datum vydání rozkazu vrchního velitelství československé branné moci číslo 8 – 27. listopad 1918 – je považováno za oficiální datum vzniku československé vojenské zeměpisné služby.

Následně byla Výnosem Ministerstva národní obrany (MNO) z 3. prosince 1918 zřízena Smíšená komise pro Zeměpisný ústav, složená z předních civilních odborníků a z vedoucích důstojníků IX. odboru MNO. Jejím úkolem bylo mimo jiné připravit organizaci ústavu jako ústředního řídicího a současně výkonného orgánu služby a projekt výstavby budovy pro ústav. Posléze bylo 18. prosince 1918 do MNO včleněno jako jeho IX. odbor kartografické oddělení (Zeměpisný ústav). Jeho velitelem byl jmenován pplk. gšt. Karel Rausch, který setrval ve funkci velitele vojenské zeměpisné služby a současně ústavu až do roku 1934.

Rozhodnutím o nové organizaci MNO z 15. října 1919 byl uvedený IX. odbor přetvořen v samostatný Československý vojenský zeměpisný ústav, podléhající MNO prostřednictvím Hlavního štábu. Toto rozhodnutí je považováno za právní dokument a datum vzniku Vojenského zeměpisného ústavu Praha (VZÚ). Po celé meziválečné období měl ústav stejnou organizační strukturu, kterou tvořilo velitelství, odbor astronomicko-geodetický, odbor topografický, odbor kartografický, odbor reprodukční, odbor pro popis a statistiku válečných jevišť, hospodářská správa, archiv a knihovna a pomocná rota.

V počátcích své existence byly jednotlivé součásti ústavu umístěny v různých budovách, které však nesplňovaly požadavky na vytvoření vhodného pracovního prostředí a umístění techniky.  Proto bylo rozhodnuto vybudovat zcela nový objekt, ve kterém by byly umístěny všechny součásti ústavu. Nová budova ústavu vyprojektovaná architektem Feuersteinem byla postavena nákladem 12 miliónů Kč v letech 1923–1925 v Praze – Bubenči, v tehdejší Bučkově ulici (dnešní Rooseveltova).

 

Dům č. 13 na Újezdě (Praha 3) – první umístění Vojenského zeměpisného ústavu

 

Objekt „Zbrojnice“ ve Všehrdově ulici (Praha 3) – v letech 1921 a 1922 zde byly umístěny astronomicko-geodetický odbor, topografický odbor, archiv, sklad a výdejna map

 

Budovcova škola (Praha – Malá Strana, Karmelitská 535) – využívána ústavem od roku 1921

 

Štefánikova kasárna – od roku 1922 zde byl umístěn topografický odbor, archiv, sklad a výdejna map

 

Nová budova VZÚ na Rooseveltově ulici v Bubenči (Praha 6)

 

Vedle ustavení a zorganizování odborných kapacit a vybavení pro plnění stanovených úkolů plnila služba bezprostředně po svém vzniku následující hlavní odborné úkoly:

– Do konce r. 1919 služba zabezpečovala mapové podklady pro stanovení státní hranice republiky pro čs. delegaci na mírové konferenci v Paříži.

– Později, do r. 1928, byli příslušníci služby členy vládní komise pro delimitaci a demarkaci státní hranice s Polskem, Rakouskem, Maďarskem, Rumunskem a Německem.

– Byly zahájeny práce na zpřesňování geodetických základů státu zahrnující přeměření, vyrovnání a doplnění nivelačních sítí vysoké přesnosti, přeměření a doplnění geodetických základen, určení geodetických a astronomických souřadnic a azimutů na Laplaceových bodech a vybraných trigonometrických bodech I. řádu, práce na postupném zhušťování triangulační sítě až do V. řádu, později i budování sítě pevných bodů v příhraničních oblastech.

– Zabezpečení ozbrojených sil a státních orgánů ČSR mapami a geografickými podklady k prosazení státní suverenity na celém území státu a zajištění jeho obrany, k organizaci státní správy a hospodářství.

– Do r. 1924 probíhala za velmi složitých podmínek delimitace a přejímka geodetických a kartografických podkladů a techniky od MGI.

– V r. 1919 byla zahájena celostátní reambulace map měřítka 1 : 25 000, revize speciálních map 1 : 75 000, příprava nového vydání map generálních 1 : 200 000 a přehledné mapy 1 : 750 000. Mapy byly z některých prostorů zpracovávány a vydávány ve vícebarevném provedení.

– Přeměření a zhuštění nivelační sítě a zaměření a vyhotovení tachymetrického plánu Velké Prahy v měřítku 1 : 5 000, nezbytného pro plánovitý rozvoj a výstavbu hlavního města.

– Systematicky probíhal vojenskogeografický průzkum státního území s cílem postihnout v souladu s potřebami obrany státu rozhodující vojenskogeografické charakteristiky důležitých operačních směrů a prostorů. Kromě popisu území byly výsledky již tehdy zpracovávány ve formě speciálních map. Provádění vojenskogeografického průzkumu bylo chápáno a realizováno velmi komplexně. Na průzkumu se podíleli důstojníci vševojskové odbornosti, dělostřelectva, útočné vozby, ženisté, chemici, ale i stavbaři, geologové a hydrologové, a to buď jako stálí příslušníci VZÚ, nebo k němu dočasně převelení.

– Zpracování speciálních map pro armádu, zejména podrobných map výcvikových prostorů a zařízení, mapy vzdáleností (pochodová mapa) 1 : 300 000, normální mezinárodní letecké mapy 1 : 200 000, generální letecké mapy 1 : 1 000 000 s plány letišť 1 : 100 000, přílohové mapy a schémata k vojenskogeografickým popisům, později i mapy pro útočnou vozbu.

 

Mapa s návrhem politického uspořádání střední Evropy po pařížské mírové konferenci

 

Stejně jako celá československá armáda, byla i vojenská zeměpisná služba budována a její činnost usměrňována pod vlivem francouzské vojenské mise, která tehdy v Československu působila. Organizace, působnost a úkoly odpovídaly tehdejší vojenské doktríně orientované na obranu územní celistvosti a suverenity státu a nepředpokládající vedení útočné bojové činnosti na území jiných států. Tento doktrinální přístup vymezoval prostor zájmu a činnosti služby prakticky až do r. 1950.

Prioritním úkolem bylo připravit nové topografické mapování republiky tak, aby svým pojetím a obsahem nahradilo zastaralé mapy z vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu. S uvážením potřeb obrany státu, tehdejších zásad vedení boje, taktiky a operačního umění byla pro topografické mapy vytvořené na základě nového mapování přijata následující měřítková řada:

– pro taktický stupeň měřítko 1 : 20 000, ve významných oblastech 1 : 10 000;

– pro takticko-operační stupeň měřítko 1 : 50 000;

– pro operační a strategický stupeň přehledná mapa střední Evropy měřítka 1 : 500 000;

– pro všeobecnou potřebu přehledná mapa ČSR měřítka 1 : 1 000 000.

Od svého vzniku služba mj. řešila zásadní problém volby kartografického zobrazení, a to jak z hlediska možnosti jeho použití i za hranicemi státu, tak jednotného zobrazení pro vojenské i civilní a zejména katastrální potřeby. Toto dlouhodobé hledání optimální koncepce nového mapování státu, technologická a kapacitní náročnost souběžného provádění nového mapování a reambulace, resp. revize map převzatých od Rakouska-Uherska vedly k tomu, že nové mapování bylo prováděno pomalým tempem, nesouvisle a prostorově roztříštěně.

Důsledkem bylo, že pro potřeby obrany ČSR během druhé světové války byly pro celé území státu k dispozici pouze mapy převzaté od vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu, a to topografické mapy 1 : 25 000 reambulované jen z 27,2 %, speciální mapy 1 : 75 000 opravené po revizi jen z 34,8 % území státu12 a nově zpracované mapy generální 1 : 200 000 a mapa přehledná 1 : 750 000.

Vedle prací pro potřeby obrany a správy státu byla služba (zejména její kartografické kapacity) ve stoupající míře pověřována úkoly tvorby map pro školy, pro odborné orgány státu i pro veřejnost. Vrcholným dílem tohoto období bylo vydání Atlasu Republiky československé, díla, které bylo na mezinárodní výstavě umění a techniky v r. 1937 v Paříži oceněno Velkou cenou a zlatou medailí. Vydavatelem atlasu byla Česká akademie věd a umění a na jeho zpracování se podílel VZÚ kartolitografickými pracemi a tiskem.

Faksimile ocenění uděleného VZÚ na mezinárodní výstavě v Paříži za kartografické a litografické zpracování a tisk Atlasu Republiky československé

Kromě uvedeného atlasu si věhlas získaly mapy pro školy, zpracovávané v měřítkách 1 : 400 000 a 1 : 1 000 000; jejich nejznámějším autorem byl pplk. Matěj Semík. Pro potřeby státní správy byly zpracovány a vydány např. geologické mapy 1 : 25 000, v měřítku 1 : 75 000 státní geologická mapa, mapa půdních poměrů, botanická mapa, mapy politických okresů 1 : 100 000, mapa politického a soudního rozdělení státu 1 : 800 000. Pro různá nakladatelství byly zpracovávány a vydávány mapy turistické, vodácké, automapy, zpravidla s využitím podkladů speciální mapy 1 : 75 000.

Možnosti plnění úkolů, rozsah a tempo prováděných prací byly rovněž limitovány technickým vybavením a technologickými možnostmi. Technologická těžkopádnost byla nejvíce pociťována při mapovacích pracích, v kartografii a při tisku map.

V geodézii a geodetické astronomii byly používány teodolity s kovovými limby a odečítacími mikroskopy; přínosem bylo zavedení teodolitů se skleněnými limby a cirkumzenitálů pro astronomická měření. Výpočty byly zpočátku prováděny ručně s využitím logaritmů, teprve později byly zavedeny mechanické počítací stroje.

Měřická skupina VZÚ s cirkumzenitálem Nušl-Frič

V rámci triangulace 1. řádu byly ve 20. letech minulého století stavěny na území republiky měřické věže

Mapování bylo prováděno stolovou metodou, přičemž záměrné pravítko bylo bez odsuvné lamely, výškoměr pro měření svislých úhlů a vzdáleností stál jako samostatný přístroj vedle mapovacího stolku; až po r. 1930 byly zavedeny stolní tachymetry (eklimetry) s odsuvnou lamelou a byl používán rozměrově stálý vyměřovací list. Platila zásada, že co topograf přes léto zmapoval, to v zimě i vykreslil.

Měřická skupina VZÚ (1919)

V oblasti fotogrammetrie bylo průkopnickým činem první zkušební použití pozemní stereofotogrammetrie pro mapovací práce. V r. 1922 byla provedena zkušební měření v údolí Vltavy severně a jižně od Prahy. Vyhodnocení se provádělo pouze bodově na stereokomparátoru. Zkušební měření byla provedena rovněž v ostravsko-karvinském revíru. Jako doplňkové podklady pro práci topografů byly ověřeny letecké snímky pořizované ruční kamerou. Aby bylo dosaženo potřebné spolupráce s letectvem, byl fotogrammetrickému oddělení VZÚ v září 1927 trvale přidělen jeden důstojník-letec. Tomuto letci byl přidělen k dispozici jeden letoun, který byl v r. 1929 doplněn výbavou pro řadové snímkování.

Využití leteckých snímků, pozemní a letecké fotogrammetrie však nenalezlo v tomto období uplatnění přesto, že VZÚ měl potřebné přístrojové vybavení, letoun a řadovou kameru a provedl řadu zkušebních prací v pozemní i letecké fotogrammetrii s úspěšnými výsledky.

Prvním letounem služby vybaveným pro letecké snímkování byl jednomotorový dvojplošník pro vícečlennou posádku Aero A-38-1, lidově zvaný Baba (zdroj: http://www.airwar.ru)

Vyhodnocovací přístroj pro pozemní fotogrammetrii VZÚ – stereoautograf Zeiss z r. 1924

V kartografii byli pracovníci zpočátku cvičeni a děleni na kresliče polohopisu a kresliče výškopisu – „terénisty“. Kresba nových map byla prováděna litografickou tuší na autografický papír, veškeré popisy byly psány ručně. Opravy obsahu mapy se prováděly vyškrabáním a dokreslením na vysoce kvalitním křídovém papíru, často i přímo na tiskovém kameni-desce nebo vyrytím oprav do původní mědirytiny mapy. Mnohé mapové produkty se kreslily přímo na litografický kámen – tiskovou desku, nebo se ryly do měděné tiskové desky.

Pracovna pro kresbu terénu kartografického odboru VZÚ

Pracovna litografických úprav tiskového kamene a křídového papíru reprodukčního odboru VZÚ

Zpracování mědirytiny na reprodukčním odboru VZÚ

V reprodukční fotografii byl používán mokrý proces kolodiový s citlivou vrstvou nanesenou na skleněné desce.

Pracovna fotoretuše tiskových podkladů VZÚ

V tisku byly používány technologie hlubotisku z měděných desek a technologie přímého ofsetového tisku z litografického kamene nebo hliníkové tiskové desky s využitím ofsetových rychlolisů. Nakládání papíru bylo ruční. Teprve po r. 1930 byly zavedeny ofsetové tiskové stroje s přenosovým válcem a automatickým archovým nakládáním a nátiskový lis pro možnost rychlé kontroly přípravy tiskových podkladů.

První ofsetový tiskový stroj VZÚ

Pracoviště tiskárny VZÚ s ofsetovým rychlolisem v popředí

Od samého počátku byla ve službě věnována vysoká pozornost personální práci, zejména doplňování počtů příslušníků a systematickému zvyšování jejich kvalifikace. Současně bylo usilováno o zvyšování topografických znalostí velitelského sboru armády. Tomu odpovídaly i organizace a formy náboru a zvyšování kvalifikace formou kurzů kartografických kresličů, topografických a geodetických kurzů, výcvikem elévů a náborem vysokoškoláků.

Odborná příprava budoucích topografů VZÚ v měření metodou stolové tachymetrie

Již v lednu 1919 byl pro vybrané vojáky základní služby zřízen šestiměsíční kurz kartografických kresličů. V listopadu 1919 byl zřízen první topografický kurz pro důstojníky druhů vojsk, především pěchoty, jezdectva a ženisty. Ročně tyto kurzy absolvovalo 10–12 důstojníků. Část absolventů byla zařazována na 4–5 let k VZÚ jako topografové, příp. i geodeti, část se vracela k vojskům, kde pak působili jako instruktoři topografické přípravy. Vzhledem k rostoucím úkolům byly od r. 1932 organizovány i kurzy geodetické. Mnozí z absolventů topografických a geodetických kurzů později zastávali v československé armádě významné velitelské funkce

Od r. 1921 byly organizovány i krátkodobé kurzy pro nové občanské pracovníky, kde kromě odborných předmětů probíhal i praktický výcvik na budoucích pracovištích.  Od r. 1926 byl organizován dvouletý výcvik elévů, budoucích rotmistrů, se zaměřením přípravy na kartografii a reprodukci. Od r. 1934 byl prováděn přímý nábor nových příslušníků mezi vysokoškoláky.

V zájmu zajištění růstu odborné úrovně a jazykových znalostí kmenových příslušníků služby bylo v rozsáhlé míře využíváno i mezinárodní spolupráce, zahraničních studijních cest a stáží. Příslušníci služby se aktivně zúčastňovali např. sjezdů slovanských geografů a etnografů, konferencí Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální (MUGG), mezinárodních fotogrammetrických kongresů apod.

Účastníci I. kongresu MUGG při exkurzi ve Vojenském zeměpisném ústavu ve Florencii (vpravo kpt. RNDr. Ladislav Beneš, který mj. pracoval jako tajemník stálé komise MUGG pro zaměření Struveho geodetického oblouku)

Koncem r. 1925 služba spolupracovala a vyměňovala si publikace se 70 zahraničními a 30 československými vědeckými orgány, ústavy i vysokoškolskými katedrami. Z rozsáhlé spolupráce v rámci republiky připomeňme zejména spolupráci s Národním komitétem geodetickým a geofyzikálním (NKGG), Geografickým komitétem národní rady badatelské, Slovanským výborem, katedrou geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Mnozí vedoucí pracovníci přednášeli i na pražských vysokých školách; připomeňme např. plk. Aloise Hlídka, pozdějšího docenta topografie na Českém vysokém učení technickém (ČVUT).

Působnost a činnost vojenské zeměpisné služby a zejména zřízení VZÚ byly od samého vzniku republiky předmětem protestů a návrhů na omezení působnosti, a to hlavně ze strany civilních zeměměřických orgánů a institucí. Přes uvedené skutečnosti vojenská zeměpisná služba, její ústav a pracovníci svou kvalifikací, odpovědností a výsledky práce získali postavení a uznání vedoucího pracoviště zeměměřictví a kartografie v Československu i v zahraničí. Svědčí o tom nejen řada zahraničních návštěv a delegací, které službu a její ústav navštívily, ale i účast mnoha příslušníků služby na mezinárodních projektech. Z významných mezinárodních projektů je třeba uvést významný podíl služby na realizaci již zmíněného projektu Struveho geodetického oblouku a na něj v Polsku navazujícího stupňového měření, spojení trigonometrických sítí s Rakouskem, Polskem a Rumunskem, účast na vybudování a zaměření sítě přesné nivelace na celém území státu a její spojení se státy sousedními.

Schéma Struveho geodetického oblouku a na něj v Polsku navazujícího stupňového měření MUGG, na němž se podíleli v letech 1925–1928 geodeti služby

 

 

Výrazem uznání vojenského, státního a vědeckého významu a činnosti vojenské zeměpisné služby byly návštěvy prezidentů republiky ve VZÚ. Prezident T. G. Masaryk ústav navštívil dne 2. dubna 1926 v doprovodu ministra obrany a náčelníka HŠ prakticky několik dní po jeho nastěhování do nové budovy. Po seznámení s plány a úkoly služby si prohlédl i hlavní provozy ústavu.

Prezident republiky T. G. Masaryk při návštěvě VZÚ – na snímku v doprovodu velitele ústavu brigádního generála Karla Rausche (1926)

Vojenskou zeměpisnou službu a její ústav také navštěvovaly delegace armád a jejich geografických služeb ze všech kontinentů. Jedněmi z prvních zahraničních návštěv byly delegace náčelníka generálního štábu americké armády generála Douglase MacArthura, velitele rumunského Vojenského zeměpisného ústavu admirála C. Buchholtzera, delegace brazilské a japonské armády a další.

Americká vojenská delegace vedená náčelníkem generálního štábu gen. MacArthurem ve VZÚ (1932)

Program činnosti, výsledky prací a závažné údaje o ústavu a tím celé služby byly zveřejňovány v každoročně zpracovávaných a vydávaných výročních zprávách. Rozsáhlá byla i odborná publikační činnost příslušníků služby, a to jak ve Vojenských rozhledech, tak odborných časopisech domácích i zahraničních.

Ukázka výroční zprávy ústavu

Trvalá pozornost byla věnována připravenosti k plnění mobilizačních úkolů, zejména úkolů válečného vyměřování. Tak například v r. 1926 a následně po dobu čtyř měsíců v r. 1927 bylo na plných počtech postaveno jedno divizní topografické oddělení, které procvičovalo úkoly válečného vyměřování pro dělostřelectvo a účastnilo se divizních cvičení.

V r. 1934 došlo ke změnám ve velení služby a VZÚ. Do důchodu odešel jeho dlouholetý velitel brig. gen. Karel Rausch. Velení převzal brig. gen. PhDr. Antonín Basl, dosavadní zástupce velitele.

 

[Následující: Vojenská geografie v období válečného ohrožení státu (1935-1949]

 

 

Nahoru